O společenském zřízení jsem moc nepřemýšlel. Nejpíš jsem měl zato, že to má být jak to je, že socialismus tu je a bude. A nehodnotil jsem ho. Doma se toto téma neřešilo, takže ty věci neměl kdo vysvětlit, a veřejný prostor resp. škola vymývaly mozky. Samozřejmě jsem vnímal zřejmé negativní projevy řízeného hospodářství v podobě nedostatku různého zboží, štvalo mně to, ale nějak mi v tu chvíli nedocházelo, že by se to dalo nebo mohlo změnit. Nemožnost si věc koupit způsobovala někdy i chování, za které bych se dnes styděl. Například tranzistory KC507 - ty nebyla šance koupit, přitom všechny návody na různé hračičky je používaly. To bylo k vzteku. Tak jsem si jich pár holt na jedné brigádě v TESLA Strašnice vypůjčil. A podobných situací bylo více. Naštěstí je to i z pohledu svědomí dávno promlčené :-).
Nechápal jsem co se děje. Byl jsem v prváku na FEL a zpočátku mě štvalo, že mě nechtějí pustit kvůli stávce do labáku na Karlově náměstí něco měřit. Taky jsem asi dost věřil propagandě a bál jsem se, že "skončíme jako Poláci". V Polsku v tu dobu byl trvale vyjímečný stav kvůli snahám Solidarity o demokratizaci země, čemuž jsem ale nerozuměl. Zřejmě tam byla dost bída v tu dobu, aspoň to tvrdila propaganda, a to jsem samozřejmě nechtěl. Chtěl jsem se učit, bavilo mně to. Ale později jsem nějak pochopil, že se děje něco velkého a důležitého. A šel jsem s davem. Byl jsem několikrát na Václaváku a hlavně jsem fotil, to mně taky bavilo moc.
První roky po revoluci rozhodně nebyly lehké. Vše se výrazně zdražilo, ale nepamatuju si, že bych si kdy stěžoval nebo nostalgicky vzpomínal na minulý režim. Neměli jsme se moc dobře, ale na druhou stanu jsme rozhodně netrpěli nouzí. Díky mámě a babičce. Studoval jsem FEL a politika nebo nějaké filozoficko-společenské otázky mně vůbec nezajímaly. Bastlil jsem různé blbiny a byl jsem u toho šťastný.
Nechtěl jsem na vojnu, bál jsem se, že to psychicky nedám. Nebyl jsem rozhodně žádná silná osobnost a sebevědomí bylo malé. Takže jsem šel na civilní službu a začali jsme s P. bydlet ve vlastním bytě a starat se o sebe sami. Náročná doba, protože peněz bylo fakt málo. Ale ani v té době jsem si nestěžoval a politiku či podobné věci neřešil.
Začal jsem pracovat. Peněz bylo trochu více, ale stejně to na žádné vyskakování nebylo. Politika moc ne, ale společenské otázky mne začaly v tuto dobu zajímat. Hlavně ekologie. Hodně mně štvaly plastové láhve. Považoval jsem je za zlo a vůbec jsem nedokázal pochopit, že to někdo nezakáže, když to produkuje tolik odpadu. Třídění pochopitelně neexistovalo. Taky jsem brojil proti každodennímu ježdění autem a horoval za veřejnou dopravu. Nesnášel jsem, když někdo říká o MHD "socka", protože mně to uráželo. Vadilo mi, že se ježdění autem bere jako dokazování společenského postavení nebo bohatství. Považoval jsem za správné jezdit v maximální míře veřejnou dopravou, protože produkuje mnohem méně zplodin.
Vstup do EU. V referendu jsem hlasoval pro. Byl jsem pyšný, že budeme konečně součástí té "vyspělé" Evropy. Už tehdy někteří varovali, že to není dobrý krok a jednou vyústí ve faktickou ztrátu suverenity. Vůbec jsem tyto názory nechápal. Ale za idioty a "bezmozky" jsem takové lidi rozhodně nepovažoval.
Jeden z majitelů firmy, kde jsem pracoval a stále pracuji, na všech setkáních vždy vyhodnocoval růst firmy. Dokonce nejen růst, ale růst růstu. Prostě druhou derivaci. A když růst nerostl, bylo to špatné. To mne vedlo k úvahám o tom, zda je možný nekonečný růst. Došel jsem k závěru, že není, protože nejsou nekonečné zdroje. Když jsem o tom chtěl mluvit, nikdo mne moc neposlouchal a bylo mi řečeno, že "buď můžeme růst, nebo zahynout". No a vyber si. Měl jsem zato, že bychom se spíš než o věčný růst měli snažit o rovnováhu. A jako příklad jsem o něco později dával Bernarda, který se rozhodl, že nebude růst, že si chce prostě držet určitý výstav a basta. Mimochodem, nezahynul a dodnes se mu to, myslím, daří. V té době jsem také poprvé slyšel o globálním oteplování a viděl ten srdceryvný Goreův film. A nabyl jsem přesvědčení, že je třeba s tím něco dělat. Vůbec jsem nepřemýšlel, na jakých podkladech to vše je založené. Stačilo mi, že lze fyzikálně dokázat, že molekula CO2 pohlcuje infračervené záření právě té vlnové délky, na níž probíhá v noci radiace zemského povrchu. Žádné další souvislosti jsem nehledal.
V roce 2009 přišla krize. Ve mně to vybudilo myšlenky toho druhu, že celý ten společenský a hospodářský mechanismus je složitý a křehký a může se kdykoliv zhroutit. A já jsem na něm závislý. A že nejlepší by bylo se odstěhovat nějak na venkov. Mít za plotem les, kde je dřevo na topení, na zahradě hlubokou studnu, kde je voda, na poli brambory, mrkev a zelí.. v kurníku slepice, v chlívku kozu. A ať si zbytek světa dělá co chce. Byla to samozřejmě pro mně utopie, protože jsem věděl, že takový způsob života by mne nebavil, ale pohrával jsem si s tou myšlenkou často. Potom jsem usoudil, že kdyby se ten systém zhroutil, tak ti hladoví lidé z měst by se stejně vrhli na venkov a vzali by ho ztečí, takže by nám to celé nebylo nic platné. A tak mne tyto myšlenky opustily.
Myslím, že mezi lety 2005 a 2015 jsem byl příkladem člověka, kterého bych dneska označil za umírněného levicového progresivistu. Umírněného proto, že jsem svoje názory nikomu nevnucoval a oponentům jsem nenadával. Levicový progresivista tam byl proto, že jsem si myslel, že stát má určovat co je dobré a co ne, a vymáhat to. Tedy regulace, zákazy, nařízení atd. se mi zdály v pořádku. Úplně mi asi nedocházelo, že pokud by se ten stát takhle choval, že to zcela jistě nebude v souladu s tím, co si já představuju. Ale stát se tak nechoval, takže mně nic do hlavy zatím netrklo a nerozsvítilo se mi v ní. Zatím. Ke změnám v myšlení začalo docházet až kolem roku 2015, kdy EU už se začala ukazovat v plné "kráse" coby poručník a budoucí eurosojuz. Přislo zakazování rumu, pomazánkového másla. Pak vysavače nad 1500W, žárovky. Vše samozřejmě pro nějaké "dobro". Ale jaké? Moje ne. Varovná žárovka se rozblikala. Tohle přece nechci. Chci neplýtvat, ale chci aby to bylo moje rozhodnutí. Koupím si úsporné světlo, ale pokud bude opravdu úsporné a nikoli jen na papíře. A někdy potřebuji žárovku, když pro to mám svůj důvod. I když má malou účinnost.. protože mám důvod, který je silnější. Je to můj důvod a moje rozhodnutí a moje zodpovědnost za něj. Proč by mi to měl nějaký úředník zakazovat.
Ale situace zatím stále nebyla úplně vážná, nedalo se říct, že bych EU v tu dobu nenáviděl, jak ji nenávidím nyní. Ale štvalo mně to dost.
Od toho roku 2015 jsem pomalu střízlivěl ze svých představ o roli státu a o Unii a posouval se směrem doprava. Dezolát se začínal rodit, ale ještě o tom nevěděl :-). Nejdřív pomalu, než přišel Covid, potom vzaly události děsivý spád a dezolát "dospěl" behem několika měsíců.
Vždy jsem nesnášel, když mi někdo něco vnucuje - ochranu, pomoc, úsporné žárovky.. cokoliv. Vždycky jsem své věci chtěl řídit a rozhodovat sám, nebýt ničí loutkou. A teď tahle rána. Zakazují mi chodit nakoupit, zakazují mi sportovat.. připravují mne o radost ze života. Zase pro něčí dobro, prý jsou to stařenky. I kdyby to byla pravda.. jako že nebyla.. tak to přece není fér. Jak si někdo může dovolit určit, že já mám svým kusem života vykoupit kus života někoho jiného? To je zločin, je to přece můj a jen můj život a jen já můžu rozhodnout, že ho obětuji na oltář někoho nebo něčeho. A o sebe se nebojím, život přináší rizika a kdo se před nimi stále jen schovává ten nežije ale přežívá. Kdo se bojí, ať se schovává a kdo ne ať žije dál.
Do teď jsem státu celkem důvěřoval, i přes všechny skandály a všudypřítomný šlendrián. Veřil jsem ve spravedlnost, nejpozději u soudu. A najednou to bylo pryč. Tady začala moje nedůvěra ve stát. Taky jsem zcela zanevřel na média a hlavně na ta veřejnoprávní, která jsem do té doby měl rád a jednoznačně je podporoval a upřednostňoval. A najednou to všechno bylo pryč. Proč vyvolávají paniku? Proč straší lidi? Proč lžou a kopou do lidí za to, že mají jiný názor? To jsem nejprve nechápal a byl jsem zdrcený. Když už jsem se díval na televizi, tak jsem si udělal z papíru pruh a tím jsem zakrýval spodní část obrazovky, kde neustále běžely "zprávy": covid, mrtví, nakažení, covid.. stále dokola. Hnus. Nikdy jsem nepatřil k těm, co považují lékaře za polobohy, ale i lékařům jsem vcelku důvěřoval, i když ne všem, neboť jsem byl přesvědčený, že cvachů je víc, než se všeobecně myslí. To bylo taky pryč, důvěra v lékařský stav klesla na nulu i přesto, že několik málo v mých očích statečných a moudrých lékařů se snažilo o pragmatický, vědecký a vlastně i lidský přístup. Byli zašlapáni do země. Zbytek byl tupé stádo a v něm vůdčí kusy, z části také jen tupé a zachvácené panikou a z části vyloženě zlé a zištné.
Začal jsem si mnohem víc uvědomovat, jak je pro mne důležitá a vlastně klíčová svoboda. Nemám potřebu někoho ovládat, ale nesnesu být ovládán. Stát selhal, porušil základní principy svobodné společnosti. Většina lidí začala mít strachem vymytý mozek a slepě poslouchat. Pravdu najednou určoval stát a přestalo se o ní diskutovat... To už tu přece kdysi bylo. Uvědomil jsem si, jak jsem na vymývání mozků citlivý a nejspíš proto, že se stydím, že jsem býval za komančů sám jeho obětí.
Covid trval a společnost byla oslabená. Lidé si zvykli poslouchat. A tak se začaly vynořovat další ideologické skupiny, které chtěly zesílit svůj vliv. Zelení, duhoví. A zase stejné dobře známé metody - demagogická propaganda, lži, lynčování názorových oponentů. Metody používané komunisty, mnohem později kovidisty.. teď klimatickými šílenci a dalšími, kteří to v hlavách nemají zřejmě zcela v pořádku. Hodně dříve by ty lidi zavřeli do blázinců (špatně), později by si jich prostě nikdo nevšímal (dobře) ale dnes jsou jich plné "noviny" a mají obrovskou moc (zase špatně..).
Já jsem se v myšlení posunul už úplně "vpravo". Zastávám názor, že stát je služba občanům a má zajištovat chod země. Ale do fungování společnosti a rozhodování lidí se má míchat co nejméně. Připouštím, že úplně bez zásahů a regulací to nejde, ale má jich být co nejméně. Když už musí být zasahováno do práv člověka, musí platit pravidlo přiměřenosti. Je na to hezké latinské rčení, ale nevzpomínám si teď na jeho znění. Zato na další pravidlo si vzpomínám: in dubio pro reo. Presumpce neviny. A to jak přímo, tak i v různých nepřímých situacích. Také tvrdím, že neexistuje žádné vyšší dobro které by někdo určil. To by byl bůh a ten neexistuje. Co je dobře pro jednoho nemusí být dobře pro jiného. Dobro je relativní a lze ho vyhodnotit jen ve vztahu k něčemu konkrétnímu, tedy například konkrétnímu člověku. Případně lze dobro hodnotit vůči obecné morálce, ovšem ta stanovuje jen elementární mantinely. A další věc .. naučil jsem se mnohem víc respektovat k názor druhých a neodsuzovat je za to, že mají jiný než já. Takže například i když stále nekouřím a cigarety mi smrdí, tak mám teď pochopení pro kuřáky a pro absolutní zákaz kouření v hospodách bych nehlasoval.
V mé mysli se objevují čím dál více paralely mezi současnou situací a dobou před rokem 1989. Rodí se novodobý bolševismus, ale většina populace si to neuvědomuje, protože košík v marketu je stále plný, fejsbůk funguje (pokud se nešíří nějaké "dezinformace", samozřejmě) a v létě se pojede do Chorvatska. Takže v čem je problém že? I tu včeličku si dáme, vždyť oni to myslí dobře, jak by ne? Jsou přece hodní. Výplach mozku zafungoval.
EU zakázala od roku 2035 spalovací motory. Nikdo moc neprotestoval, protože je to pro naše dobro a dobro našich dětí přece. Podívejte se, ve Španělsku je sucho a v Itálii záplavy. Hrozná klimatická změna, musíme zakročit než bude katastofa.. Všude masírka na elektromobilitu. Auta na baterky to zachrání. Ale pro jistotu zavřeme jaderné elektrárny, hlásají Němci. Jako by všichni přišli o rozum. Žádné střízlivé debaty o tom, kde se ta energie vezme a jak se rozvede, aby jí v každém okamžiku bylo všude dost. Žádná debata o tom, že to lithium se někde musí vzít a vyrobit baterka. Někde v Číně asi.. to nás netrápí. Pokrytectví stříká proudem. Vlastnictví elektroauta se stalo novým způsobem jak ukázat, že člověk přísluší do správného stáda a patří k bohatým ovcím. Protože v "nižší třídě" aut se tyhle káry fakt nevyrábí a na sídlíšti je řadová ovečka bydlící v 3+1 taky nenabije.
Všude jsou větráky a solární panely. Kdo na střeše nemá solární panely je outsider. Polovina kolegů v práci na obědě řeší jak si z dotací pořídili soláry, baterky, čerpadlo a nevímco ještě. Hnusí se mi to, snažím se mlčet abych se nerozčílil. Nedochází jim (nebo ano ?), že z části jsem jim to zaplatil já v daních, nedobrovolně. Zvrácené. Místo aby opravili silnice, abychom se nemuseli bát, že si na kole kdokoli z nás za příští zatáčkou rozbije hubu, tak peníze rozdávají soukromým osobám na jejich osobní potřeby. No jo, blbý kdo dává a blbější kdo nebere. Za komančů se říkalo "kdo nekrade ten okrádá rodinu", v dnešním neobolševismu to je třeba trochu poopravit: "kdo nečerpá dotace ten okrádá rodinu".
Už jsem na to všechno úplně alergický. Klima na zemi se mění a měnit bude. Člověk k tomu nejspíš nějak přispívá ale jak moc nikdo přesně říct nemůže. Skutečná nezmanipulovaná věda totiž odpověď nemá. Ani co se týká minulosti ani budoucnosti. Klimatické modely jsou na vodě. A i kdyby ne, tak to už ti klimagansteři nikomu neřeknou, že ty prezentované katastrofické scénáře vycházejí jen a pouze tehdy, naparametrizuje-li se model ve všech parametrech na nereálný extreme worst case. Koho to ale zajímá? Rozkaz přece zněl jasně. A ve Španělsku je to sucho přece...Jako zatím poslední se do výčtu toho, co na nás útočí, přidala válka na Ukrajině. Perou se dva medvědi a svět, místo aby se je snažil uklidnit, tak je hecuje. Jednomu nadává a okopává mu nohy a druhého povzbuzuje. Čecháčci mají dodnes mindrák z toho, že je ten velký medvěd před šedesáti lety obsadil a dost jim ublížil. A to mu neodpustí. A tak teď hýkají do boje snad nejvíc ze všech, že toho hajzla je třeba zničit i kdyby to bylo to úplně poslední, co se stane. Já ty medvědy nehodnotím, pro mne jsou si oba dosti podobní. Rozhodně žádní svatoušci, ani jeden. Navíc hledat tu nějakou spravedlnost je skoro nemožné, protože dobrat se pravdivých informací například o tom, co předcházelo momentu, kdy ten větší kousl jako první toho menšího, je nemožné. Všude je totiž opět cenzura, zase metody známé z dřívějška. Určili jsme pravdu, a sice že velký medvěd je hajzl, jehož je třeba zničit a ten malý to je takový hodný medvídek, chudáček. Musíme se bezpodmínečně starat o jeho medvíďata. A kdo je proti, kdo chce raději jako já hledat cestu, jak ty medvědy od sebe odtrhnout a skončit tu jejich pitomou bitku (jasně, bez hledání ústupků na obou stranách to asi nepůjde..) je zase kopán do koulí. Nejdeš s námi? Pak tedy jdeš proti nám. To tu taky bylo, že.
Cestující první třídy na palubě stále pijí, tančí a orchestr hraje. To dole v podpalubí, v kajutách třetí třídy, to vypadá jinak.