Letos jsme se rozhodli jet do Alp na celý týden a tak jsme vyjížděli v sobotu. Původní plán byl jihotyrolské Dolomity, nakonec jsme to ale změnili a jsme v Defereggentalu, což od Drei Zinnen sice není daleko, ale jsme stále v Rakousku. Por cestu sem jsme zvolili trasu přes Německo a pak Rakouskem po horských silnicích Kufstein - Kitzbuhel - Mittersil - Felbertauerntunnel. Vyjeli jsme něco před devátou a dorazili jsme v šest, přičemž kolem Mnichova a Rosenheimu nás zdržely kolony, protože sobotní provoz byl silný. V Alpách vládlo teď tři týdny slunečné počasí, bohužel pro nás se ale Wetterlage má změnit na intenzivní západní, později severozápadní cirkulaci, což nám nedává moc dobré vyhlídky.

Neděle 10.3.

Zdá se, že máme štěstí, že jsme na jih od hlavního alpského hřebene. Ten totiž funguje jako zeď a zastavuje frontální systémy přicházející od západu a severozápadu. Díky tomu na sever od nás bylo dnes hnustě a deštivo, zatímco my jsme měli polojasno a jediné, co nás potrápilo, byl vítr a trocha difuzního světla ve vrcholových partiích. Bylo ale hodně teplo. Ráno jsme objeli celou skupinu Villgratner Berge, abychom se dostali do nástupního bodu dnešní túry, kterým je Gasthof Kalkstein v závěru údolí Villgraten ve výšce 1639m. Parkoviště bylo už v devět hodin plné. Na výstup jsme vyrazili nalehko, jen ve vestě a i v ní bylo chvílemi na slunci vedro. Stoupali jsme nejprve po cestě na Lipperalm, později poměrně širokým údolím v příjemném sklonu až na vrchol Kreuzspitze ve 2624m. Výstup nám trval dvě hodiny, zatímco podle popisu túry měl trvat 3:15h. Nahoře se bohužel zkazilo počasí, takže jsme tam dlouho nepobyli a rychle jsme se vydali dolů. Sjezd stál, co si budeme povídat, za prd. Byla totiž difuze a člověk neměl šajn, co před ním vlastně je. To pak jede jak když má bláto na hřišti. K tomu těžký a větrem utažený sníh a výsledek je jak když jede kašpar z cirkusu. O něco níž byl sníh trochu lepší, tak už to pak šlo. Nějací clapíci rakouští mne dokonce pochválili, že jsem jel hezky :-). Dole už nebyl sníh ale břečka. Zítra se snad má ochladit, tak doufejme. Ale hlavně ať nepadají nějaké trakaře.

Pondělí 11.3.

Ráno bylo úplné azuro a chladno. Předpověď ale mluvila jasně, že se to během dne pokazí a mělo by sněžit, takže jsem si včera dost lámal hlavu, kam vyrazit, až jsem z toho nemohl usnout. Finální rozhodnutí bylo Langschneid (2688m) tyčící se nad Defereggentalem poblíž St. Jakob. Cesta autem byla v porovnání se včerejškem krátká a po půl deváté už jsme šplhali po na kámen zmrzlém manšestru sjezdovky nahoru. Brzo jsme ale sjezdovku opustili a po cestě nad potokem jsme víceméně po rovině došli na Bruggalm. Zde byla varianta buď vlevo dál úzkým údolím na Ochsenlenke, nebo vpravo přes Ragotzalm na Langschneid. Zvolili jsme druhou variantu, přestože bylo jasné, že překonání strmějšího stupně pod almem bude v rozoraném, totálně zmrzlém a zledovatělém sněhu těžká pakárna. A byla. Mně se to podařilo nějak vypinožit na lyžích, Ráďa je na kus musela sundat a vyškrabat se pěšky. Když jsme pak pokračovali dál do Ragotzllenke byl sníh sice o maličko lepší, ale počasí se zkazilo a opět přišlo difuzní světlo. V sedle před závěrečnou plání na vrchol jsme to otočili, protože difuze mi vadí, ztrácím jstotu když netuším, kam vede další krok. Sjezd dolů byl celkem boj, v horních partiích ještě jakž takž ale onen strmý stupeň byl sado maso, jinak se to nazvat nedá. Dole jsme překročili potok a vyšplhali pár kroků k Eggenalmu že si dáme něco k jídlu. Bylo tam plno, ale Ráďa objevila v koutě lavici bez stolu a tak jsme si nakonec ten Kaiserschmarrn a pivo dali. Po jídle jsme si řekli, že je ještě moc brzo a že tedy vyšplháme po sjezdovkách nahoru a svezeme se aspoň tam. Hohó, jaký omyl.. sjezdovka, červená to byla, totiž nebyla sjezdovka, ale ledovka. Naprosto hladký tvrdý led a na něm trocha sněhu z právě probíhající vánice. A na ledu pásy nedrží, to víme. Stačil jeden srmější úsek a už jsem byl na zemi a jel jsem po hladkém ledu jako "komiksový pes" (pozn. Ráďa). Naštěstí se mi povedlo, i přes volné paty a zvednuté stoupací podpory, nějak dostat lyže před sebe a zaříznout hranu proti svahu, takže po deseti dvaceti metrech zrychlování se mi postupně povedlo zastavit. Následně padlo pár hodně sprostých slov na adresu ledové sjezdovky a jasné rozhodnutí vykašlat se na další výstup, sjet dolů a jet domů...

Úterý 12.3.

V noci přecházela očekávaná fronta a ještě ráno bylo zataženo a posněhávalo. Na autě byly asi dva centimetry prašanu ;-). Bylo zřejmé, že není kam pospíchat, protože se dost ochladilo, takže odpolední jarní kaše se dnes nebude konat, přestože se má projasnit a celý den svítit slunce. Projasnilo se už když jsme v devět vyjížděli opět do Villgratenu, kde byl naším cílem Hohes Haus (2746m). Poté, co jsme se pikosliničkou v megaprudké zcela holé stráni vyškrabali k mikroparkovišťátku u Hoggeralmu, zjistili jsme, že cesta údolím je zavřená z důvodu lesních prací. Dva lidé před námi sice šli i přes zákaz, ale jinak tam nikdo nebyl. Mně se zákazy moc porušovat nechce, pokud si nejsem jistý, že vím, co dělám. A to jsem nebyl, takže jsme se otočili a jeli do Unterstalleralm na náhradní túru na Arntaler Lenke (2656m). Jenže ouha, kousek za odbočkou do údolí Arntal byl konec silnice a dál už jen po svých. Jenže to znamenalo k beztak již dlouhé túře ještě další 4km víceméně po rovině. Nadával jsem a nevěděl jsem, co si počít. Pak ale zvítězilo to, že je lepší se plahočit na skialpech po rovině za krásného počasí krásným údolím, než sedět v autě a hledat něco jiného. A tak jsme šli. Na parkovišti byla čtyři další auta a tak jsme nebyli jediní. Cesta údolím byla moc hezká a sice by se víc hodila na běžky nebo běh, ale užili jsme si jí i tak. Unterstalleralm byl krásná vesnička z dřevěných chalup obklopená ze všech stran vysokými horami, jen prudce na východ se stáčelo stále jen mírně stoupající údolí Arntal. Bohužel byl Alm liduprázdný a vývěsní štít Gosser na jednom z domů smutně připomínal, že máme žízeň. O kus výš byla druhá část Almu, ještě zajímavější, protože domy byly blíž sebe a jak byly prázdné, tak to celé působilo až strašidelně. Další dva kilometry pokračovalo úzké údolí v mírném sklonu až se konečně začalo zvedat a v muldovitém terénu jsme začali stoupat k cíli. Sníh se měnil každých sto výškových metrů až konečně přišel prašan, který napadl asi během noci. V sedle Arntaler Lenke (mimochodem vzdušnou čarou jen pár kilometrů vzdáleného od včerejšího Ragotzllenke) fičelo jako blázen a tak jsme se tam moc dlouho nemrcasili a rychle jsme se vydali konečně si užít tu trochu prašanu. Kromě prašanu nás čekal ještě jeden příjemný firnový svah nad Unterstalleralmem, ale jinak to byl trénink soupaž. Návrat k autu nakonec ale nebyla až taková pakárna, jak jsem očekával :-).

Středa 13.3.

Dnešek začal úplným fiaskem, nakonec se ale vše celkem v dobré obrátilo. Ráno bylo jasno, ale předpověď opět jasně říkala, že se to během dne zkazí a bude sněžit. Měli jsme namířeno do severněji položeného údolí Virgental a z jeho konce nejprve na chatu Johannishutte a od ní pak podle situace s počasím dál. Chata je v zimě v provozu, vede k ní autem sjízdná cesta, takže jsem neočekával žádné komplikace. Prostě něco jako Rodelbahn. Jenže to jsem se dost spletl. Cesta tam sice byla, ale zařízlá v hlubokém kaňonu a každých sto metrů zablokovaná sesunutými základovými lavinami tvořenými směsí firnu, kamení, trávy, větví a bůhvíčeho dalšího. Špatně schůdné, místy nesjízdné. Nepříjemné. Po určité době váhání jsme se rozhodli pro ústup do předem připravených pozic, protože před námi byly ještě aspoň tři kiláky téhle cesty necesty, kterou bychom si nějak asi neužili. Sesunuli jsme se zpátky k autu a vydali se zpátky do Defereggentalu na Staller Sattel, což byl poslední náboj, který v mém zásobníku ještě zbýval. Chtěl jsem ho sice vystřelit až zítra, ale co s načatým dnem... Přijeli jsme tam v poledne a sice už bylo zataženo, ale bylo to tam krásné a bylo vidět nějaké výstupové stopy vlevo do bočních údolí. A taky tam byla krásná Loipe kolem jezera a v dálce byla vidět chata a zdála se otevřená. Vyšplhali jsme po stopě do Zinsental, ale bohužel ne až na Innerrodelkunke, protože se zas udělala difuze a viditelnost začala klesat. Sjezd byl docela fajn, hlavně střední část, kde jsme sjížděli jakousi přírodní skloněnou u-rampou. Nakonec jsme se šli projít kolem jezera a cestou jsme si dali moc dobrý gáblík v chatě Alpengasthaus Obersee.

Čtvrtek 14.3.

Ráno jsme se probudili do zatažené oblohy a po horách se válela mlha. Cestou na Staller Sattel se to ale protrhalo a bylo tak nějak polojasno. Z parkoviště jsme vyráželi v devět po Loipě kolem jezera na sedlo, kde jsme odbočili vlevo směrem do zvlněného terénu po stopě několika lidí, kteří vyrazili před námi. Chvíli nebylo jasné, jestli stopa vede na Hinterbergkofel nebo Rote Wand a kam tedy vlastně půjdeme. Posléze se ale stopa rozdělila, takže jsme se drželi plánu a šli vpravo na Rote Wand. Hned na začátku jsme přetraverzovali strmý svah nad potokem, ale pak jsem čekal, že se postupně otevře muldovité údolí s pěknými terény pro sjezd. Jenže místo toho jsme traverzovali další a další svahy a výhled na pěkný sjezd se poněkud rozplýval. Dvakrát jsem to chtěl otočit, ale byla by to pakoška, tak jsme šli dál. Později jsme předešli skupinu lidí, kteří dělali stopu a tím pádem jsem musel stopu vyšlapávat sám. Bylo celkem těžké se v těch muldách orientovat, ale aspoň už jsme byli v terénu, kde byl prašan a aspoň místy to vypadalo, že se dolů pěkně svezeme. Stoupání muldami nebylo náročné, povedlo se mi volit optimální stopu. Až závěr výstupu do štěrbiny pod vrcholem se přiostřil na 35-40 stupňů a čerstvý navátý sníh na tvrdém podkladu začal ujíždět. Z toho jsem chytil trochu nerva, takže jsem se ještě zkusil otočku a když mi to zas ujelo, zavelel jsem ke sjezdu. Ke kříži chybělo jen pár desítek metrů, ale z pohledu sjezdu naprosto bezvýznamných, takže proč to hrotit... Sjezd byl fajn, hlavně horní partie. Pak už bylo hůř, protože zalezlo slunce a muldy zas přestaly být vidět. No a spodek to už byla nuda, sjezd po stopě je nahovno. Abychom si spravili chuť, nalepili jsme dole znovu pásy a vylezli jsme ještě vedlejším karem až skoro do Halsscharte. Sjezd zpátky byl, navzdory horší viditelnosti, lahůdka. Nejprve dvě super skloněné U-rampy za sebou a pak skoroprašanová správně strmá pláň až dolů k jezeru. V chatě jsme si zas dali pivko a něco skladkého a pak stylem skate po Loipě jsme dva kiláky odbruslili k autu.