Mallorca, květen 2018

Rozhodli jsme se vyrazit za teplým slunečným počasím na jaře na kola na Mallorku. Nevěděli jsme ovšem, že počasí bude během celého dubna a ještě i na počátku května naruby, takže ve střední Evropě bude suché teplé "léto" s odpoledními teplotami kolem pětadvaceti, zatímco ve středomoří bude cyklonální počasí s častým deštěm a teplotou výrazně nižší. Od pondělí by se počasí ale mělo i tady zlepšovat.

Začátek cesty byl trochu smolný. Nejprve jsme na naprosto debilně značeném pražském letišti nemohli najít naše parkoviště, takže jsme tam kroužili jak letadlo když nemá povolení přistát než jsme ho našli, a pak jsme ve stísněných prostorách uvnitř odřeli pravé zadní dveře. Ale tím snad smůla skončila a v deset už jsme byli na hotelu na Mallorce, odložli jsme zavazadla, a šli jsme o dva bloky dál do hospody na pivo. Paní hospodská je češka a točí tam plzeň za tři pade.

Sobota 5.5.

Ráno prší. Po snídani jsme nafasovali kola Merida Scultura 5000, ale uložili jsme je hned do garáže, protže na kolo to venku není. Tak snad aspoň na běh. Vyběhli jsme po promenádě směrem na Palmu za mírného deštíku, ale postupně přidávalo, takže po pár kilometrech jsme běželi v lijáku a byli jsme zmáchaní jako kdyby nás postříkal hasič hadicí. Nejdřív mi déšť zas tolik nevadil, aspoň chladil, ale pak už to bylo moc. K obědu jsme si v supermarketu koupili salát, šunku a pivo a zblajzli jsme to na terase pokoje. Kolem třetí pršet přestalo a tak jsme o hodinu později, když oschly silnice, vyrazili ještě na kolo a vybrali jsme si trasu 50km na jih do Cala Pi. Všude jsme potkávali spousty cyklistů, hlavně různé skupinky, sólistů bylo minimum. Byl jsem vděčný za půjčenou cyklonavigaci od Garmina, protože bez ní bychom museli neustále zastavovat a dívat se do mapy. Po návratu jsme se ještě stavili na plzničku a pak už následovala jen královská mnohachodová večeře.

Neděle 6.5.

Dnes mělo být celý den hezky, nicméně ráno bylo zataženo a docela zima. Takže jsme po snídani znovu zalezli do postele a čekali až se oteplí ;-). No, to bychom se načekali.. Vyjeli jsme v půl jedenácté po cyklostezce směrem na Palmu. V Arenalu to ještě šlo, protože souběžně vede silnice. Ale pak přišlo sado maso. Mraky lidí na rozličných vehiklech, většinou důchodci na čemsi ala Rekolo, spousta pěšáků, no hrůza. Jet se nedalo. V Palmě jsme tedy odbočili na silnici vedoucí paralelně s pobřežím. Jenže pak byla zácpa a tak jsem myslel, že ji objedeme městem. A to se taky nedalo. Provoz, zmatek, autobusy, jednosměrky. Nakonec jsme jeli po nějaké "cyklotrase" vedlejšími ulicemi a vrátili se k moři. Ukázalo se, že zácpa byla asi způsobená běžeckými závody, protože pak už byl na silnici podél pobřeží celkem klid. Podél něj jsme dojeli až do Palmanova a potom jsme odbočili do vnitrozemí směrem na Calvia. Začínal jsem mít hlad a zkušenosti ze středomořských zemí jasně říkají, že kdo se nenaobědvá do dvou už se nenaobědvá vůbec. A navíc je neděle, takže velké supermarkety mají zavřeno. Raději jsme tedy v Calvia zastavili a poobědvali. Masíčko bylo výborné a nacpal jsem se jak buchta, že jsem už do večera neměl vůbec hlad. Po obědě jsme začali stoupat do kopců a projeli jsme dva vrcholy ve výšce kolem 400 m.n.m. První ve vesničce Galilea a druhý se jmenoval "es Grau". Krajina byla v této části nádherná, spousta zeleně, mandloně, olivovníky, potom borový les. Kolem skalnaté vrcholy. Vesnice Puigpunyent ležící mezi oběma stoupáními zas připomínala díky alejím platanů Provence. A všude živo a upraveno. Asi hezčí než loni na Korsice. Další hezké městečko bylo Esporles, kde jsme viděli nějaké cedule UNESCO světové kulturní dědictví, ale nevíme proč. Během návratu jsme naštěstí už nemuseli jet přes Palmu, zato nás ale potrápil silný protivítr. I ve vnitrozemí, zvlášť pod horami, byla krajina moc pěkná, všude samé mandloňové háje a později obilná pole, kde bylo už teď, v květnu, obilí téměř zralé. Odpoledne se pak dokonce ukázalo i slunce a když jsme popíjeli v šest večer pivo na promenádě v Arenalu, bylo příjemně a chtělo by se i vykoupat v moři. Celkem 102km a 1100m převýšení.

Pondělí 7.5.

Ráno jsme se probudili do úplné mlhy. Venku byla zima a připomínalo to když je u nás v listopadu inverze. Vůbec se mi nechtělo z postele ale hlad mne vytáhl, nicméně po sníndani jsme zalezli zpátky. Ale řekli jsme si, že v deset se začneme chystat a tak se stalo. A když jsme vyjížděli, mlha se rozpustila a udělalo se hezky, i když bylo celkem frišno. Jeli jsme stejnou cestou kolem letiště, jakou jsme se včera vraceli, až do Santa Maria, kde jsme odbočili do Bunyola. Náměstí bylo obležené cyklisty, kteří si dávali kafíčko a dortík. O kus dál se hlavní silnice zanořila do tunelu a my šplhali v nekonečných serpentinách ale v příjemném sklonu kolem 5% do sedla Col de Soller ve výšce 497 metrů. Sjezd do Soller byl klikatý a skoro náročnější než výjezd. A byla zima, protože na severní straně hor bylo zas zataženo. Dole v Soleru jsme se zas trochu ohřáli, když jsme v parku baštili sváču, ale pak se opět zatáhlo a když jsme projížděli uličkami města a pozorovali tramvaj, dala se do nás zima. A zima nás provázela celých dalších 20km, když jsme jeli do podél pobřeží do Valdemossa. Bylo zataženo, vlhko a chvíli jsme jeli v mlze. Takže jsme viděli prd. Až ve Valdemosa se zas ukázalo slunce, tak jsme si sedli do baru, hřáli se a popíjeli Sangrii. Následoval sjezd z hor a návrat kolem letiště jako včera. Celkem 106km a 1430m převýšení.

Úterý 8.5.

Dneska jsme se nechali odvézt do Port Pollenca, odkud jsme nejprve jeli na Cap Formentor. Počasí bylo ráno docela dobré, svítilo slunce a když jsme stáli v zácpě na dálnici, bylo vedro. Z Port Pollenca na konec silnice k majáku je to 18km a provoz je silnější než silný. Naštěstí většinu tvoří cyklisti, ale aut je taky dost a v první polovině i autobusy. Ale cesta je to nádherná, a stojí za to. Skály, zatáčky, borovice, tunel, nakonec skalnatá krajina bez vegetace jako v Bretani. U majáku jsme se občerstvili a v ten moment jsme vlastně vyráželi na trasu, akorát že už jsme měli 18km a 400m převýšení. Cesta zpátky byla ještě víc ucpaná než když jsme jeli tam, kus jsme museli vydržet žesjezd s autobusem dva metry za zadkem. V Pollenca jsme v Lidlu nakoupili nějakou sváču na potom, protože jsme chtěli jet trasu "pod horami", která nevede žádnými většími městy. Jenže se mezitiím zatáhlo těžkými černými mraky a vypadadalo, že každou chvíli musí začít lejt. Když jsme odbočili na zmíněnou trasu, začalo krápat a potkávali jsme v protisměru zmáčené cyklisty. Tak jsme to raději otočili a změnili plán, abychom se z hor naopak dostali co nejdřív, protože ve vnitrozemí to vypadalo lépe. Takže jsme pak dojeli po trase přes Llubi, Sineu a Llucmajor. Těsně pod horami byla krajina docela ošklivá, ale potom jsme odbočili na nějakou vedlejší silnici a zase to tam bylo hezké. U Llucmajoru se dokonce roztrhaly mraky, takze jsme dojížděli opět za slunečného počasí. 120km a 1500m převýšení.

Začátek klikaté cesty na Formentor	Maják na Cap Formentor
Víc cyklistů pohromadě jsem viděl snad jen na TdF	Středomoří nebo Lofoty?

Středa 9.5.

Na dnešní den jsme byli zase nahlášení na transfer do LLuc, protože jsem chtěl projet trasu pod horami, ze které nás včera vyhnal déšť. Jenže ráno to zas s počasím vypadalo bledě a dvojice, která měla jet s námi, to vzdala. Byl jsem vlastně rád, protože jsem ráno cítil docela únavu a měl jsem spíš chuť se válet, než šlapat nějaká velká převýšení. Tak jsme se šli projít po promenádě, poobědvali jsme na balkóně salát a taky jsme se konečně vykoupali. Voda byla příjemná, větší zima byla na větru když člověk vylezl z vody. Odpoledne, když už bylo jasné, že pršet nebude, vyjeli jsme si přes Llucmajor na Rando. Opět krásná trasa, centrum Llucmajoru hezké a živé, ale nejhezčí byl klášter na vrcholu Randy. Svaté místo. Dali jsme si Sangrii Cava a vychutnali si podvečerní klid na sluníčku. Do Arenalu jsme se vrátili po obslužné komunikaci podél dálnice Ma-15. 58km. Pro zajímavost na obrázku srovnání počasí ve 21h v Palmě a Liberci ;-)

Čtvrtek 10.5.

Včera předpovídali do hor déšť a nakonec asi alespoň v západní části nepršelo. Na dnes byla předpověď stejná, tak uvidíme. V plánu máme projet sedlo Orient včetně stejnojmenné vesnice s návratem přes Bunyolu. Ráno jsme jeli známou trasu, tentokrát proti větru, do Cabanety ale tam jsme odbočili tentokrát vpravo na Portol a Santa Marii. Doporučená trasa vedla zase kolem outletu u dálnice, ale tam už jsme jeli a tak jsme zkusili jinou variantu. Cyklistů značně ubylo, až v Marii na trase do sedla Orient se opět objevují a převažují nad ostatními účastníky silničního provozu. V Alaro jsme se stavili na kávu a pivo, celkem láce, dvě malá piva a espresso za 3,60. Pak jsme projeli mezi dvěma majestátnými horami "jako v Nevadě" a šplhali na sedlo. Kupodivu po vesničce Orient, kdy jsem čekal sjezd, přišlo ještě jedno docela pěkné stoupání na Col d' Honor. Až pak teprve přišel sjezd do Bunyoly. Nejdřív jsme si koupili lahev piva a v prčíku jsme posvačili, potom jsme zašli na náměstí na kávu a dezert. Mezitím se zas zatáhlo a kolem se začaly honit přeháňky. Nás naštěstí žádná při návratu nezasáhla, ale v Santa Marii jsme ji minuli těsně. Silnice byly mokré dost. 90km a 970m převýšení.

Náměstí v Alaró

Silnice do "Orientu" vede "Nevadou"

Pátek 11.5.

Letos nám nejlíp vycházejí poslední dny. Stejně je tomu i dnes. Už od rána bylo krásně slunečno a bylo i tepleji. Kola jsme museli vrátit do pěti a povedlo se nám zaplatit si pozdní checkout z hotelu, takže jsme mohli v klidu vyrazit na poslední vyjížďku. Jeli jsme přes Llucmajor do Randy a pak jsme pokračovali do Montuiri. Doporučená trasa sice vedla trochu jinudy, ale Algaidou už jsme jeli dvakrát, takže jsme chtěli zas něco jiného. Ostatně s trasou 71 jsme se v Sant Joan zas spojili. Městečko Petra je prý nejvyhlášenější množstvím cyklistů v barech a restauracích na náměstí. Dnes už jich tu zas tolik nebylo, my jsme ale poobědvali špagety a salát kousek stranou u kostela. K jídlu jsme dostali výborné pomeranče. Návrat přes Llucmajor z druhé strany kopce Randa byl bohužel opět proti větru, ale i tak jsme dneska měli nejvyšší průměrnou rychlost - přes 25km/h. Bez dvou kiláků to dalo stovku, pře ýšení ale tentokrát nepřekročilo 1000m. Pak jsme se šli vykoupat a nestačili jsme zírat. Včera byla pláž skoro prázdná, dnes narvaná k prasknutí. Všude samé skupinky mládeže, často přiopilé a dělající docela dost randálu. Pravý čas Mallorcu opustit. Určitě se sem ale na kola vrátíme, je to nejhezčí středomořská oblast, kde jsme zatím byli.

Příjemná restaurace u kostela v Petře