22. ledna 2010: Cesta do Tamswegu byla v pohodě a přestože jsme jeli o hodinu později než loni, byli jsme na místě o chvíli dříve. Lyžovat jsme jeli, jako vždy první den, na Aineck. Sněhová situace je letos opravdu špatná, dole v údolí leží několik centimetrů, na jižních svazích není téměř nic. Na vrcholu Ainecku je možná tak 30cm, ale je to nerovnoměrně rozložené a lezou hodně šutry. Nebýt technického zasněžování, tak se v dolní části nelyžuje. Je jasno a na vršku hodně fičí, takže chvílemi ani nejede sedačka ze strany Katschbergu. Sice moc velký mráz není, ale vítr ja fakt hodně nepříjemný, takže jsme vděčni za novou osmimístnou kabinku, která vede vrchol Ainecku místo původí čtyřsedačky.

23. ledna 2010: Ráno je v údolí mlha a mínus dvanáct, nahoře je ale podle panoramy v televizi jasno a výrazně tepleji. Jedeme na Obertauern a máme v úmyslu vystoupat na Lungauer Kalkspitze, tedy na horu, kde jsme již před časem s Kiwim a Žofkou byli. Cestu si ráno ulehčujeme lanovkou Hundskogelbahn a vyrážíme od její horní stanice. Ve snaze neztratit výškové metry traverzujeme nejprve skalnatým zvrásněným svahem a není to správně. Chvílemi musímě přejít přes uforukanou hladkou desku, chvílemi za přes naváté hluboké vrstvy "písku". Správná cesta je sjet o chlup níž na pak vystoupat do sedla. No holt neznáme to a tak děláme chyby. Pak sjíždíme už bez pásů členitým terénem do Oberhuettensattel, kde teprve začíná vlastní výstup na Kalkspitze. Výstup je až na poslední kousek v pohodě, stopa je dobře vyšlápnutá. Nahoře by se hodily ty harscheiseny, které leží doma ve futrále na boty... Zatímco se mrcasíme nahoře, šplhají v našich stopách další spousty lidí, ale z vrcholu pokračují kamsi dále, nevracejí se jako my zpět po trase výstupu. Sjezd dolů je zábavný a náročný, rozhodně to není žádný pulverschneeerlebnis. K lanovce na Hundskogel se vracíme ve tři odpoledne vysušení jako tresky a jsme rádi, že je tam hned jakýsi bar, kde si můžeme dát pivko. Záznam trasy v GPX formátu je zde.

24. ledna 2010: Jedeme zase na Obertauern, protože včera se túra protáhla a tak jsme nestačili vyzkoušet sjezdovky. Počasí je o trochu horší než včera, slunce je tlumené řídkým mrakem, ale stále je dobré. Jen je o něco větší zima. Dopoledne pilujeme západní stranu sjezdovek, ale pak zas upravené svahy opouštíme a vydáváme se na krátký výšlap na nedaleký Sonntagkarhoehe. Z vrcholu je krásný kruhový rozhled a zvlášť Dachstein je jako na dlani. Pak si užíváme sjezd jihovýchodním žlabem směrem na Oberhuettensattel. Hned nahoře mi v hlubokém sněhu vypnula lyže a chvíli jsem se trochu bál, abychom ji vůbec našli. Vzpomněl jsem si při tom na alešovy sichráky. Kolem druhé se vracíme na sjezdovky a brousíme ještě chvíli plotny.

25. ledna 2010: Včera jsem se Frau Moser zmínil, že se dneska chystáme na nějakou túru a ona hned že zavolá kamarádce, jejíž manžel chodí na túry často a že nám poradí, kam nejlépe při této sněhové mizérii vyrazit. Ráno jsme dostali průvodce a tip vyrazit ze Twengu na Weisseneck a rozhodli jsme se to vyzkoušet. Cestu k výchozímu místu u skládky dřeva kousek za Twengem jsme našli bez problémů, horší už je navigace po čerstvě vypluhovaných lesních cestách, kde od víkendu vyšlapané stopy nejsou vidět. Nakonec nějakou cestu nacházíme a stoupáme po stopě vzhůru. Míjíme nějaké salaše a asi v 1900m nad mořem opouštíme les. Před námi je krásná zvlněná krajina a několik vrcholů, přičemž stále nevíme, na který vlastně směřujeme. Když se cesta rozděluje, držíme se vlevo a za chvíli přicházíme k malé salaši, kde svačíme. Taky už vidíme, že naše stopa pokračuje kotlem plným obrovských balvanů s minimem sněhu do nějakého sedla a pak vpravo na jakýsi špičatý vrchol. Při průchodu kotlem jdeme místy po holé trávě, v závěru stoupání pak po ledové plotně, kde bychom asi bez harscheisen měli problémy. Poslední kousek je obzvlášť výživný a když pár metrů pod vrcholem nacházíme v prudkém svahu vykopané jakési "štandy", jsme za ně docela rádi. Sjezd dolů je bez problémů, v oblasti lesa je dokonce prašan, jen škoda, že ho není víc. V půl třetí jsme zpět u auta a jedeme se ještě podívat k Prebersee. Obcházíme jezero a pak si půjčujeme sáňky, šlapeme asi 20 minut do kopce a pak si sjíždíme kus rodelbahn. Když pak večer zkoumám záznam z GPS, tak zjištuji, že jsme nakonec vylezli na úplně jiný kopec, než jsme měli v úmyslu, a sice na Lackenspitze.

Sjezd z Lackenspitze	Pod vrcholem Lackenspitze
Hřeben Lungauer Kalkspitze
Lungauer Kalkspitze
Wildalmsee