Na letošní dovolenou jsme měli jet do Řecka na ostrov Kefalonia. Stávky a nepokoje ale zapřičinily, že jsme se na Řecko vybodli a jedeme vlakem na Interrail do Bretaně. Původně jsme chtěli jet o několik dnů dříve, ale ukázalo se, že je dost těžké sehnat celkem na poslední chvíli místenky na TGV a lehátka tak, aby to všechno do sebe zapadlo. Naštěstí se nakonec povedlo najít variantu tak, abychom se stihli vrátit před rádiným plánovaným víkendem v Harrachově.

Úterý 8.6.

Lůžkový vůz

Vyjíždíme v úterý za krásného počasí, na které jsme tak toužebně celý květen čekali. Trochu smůla je, že v době, kdy bylo u nás počasí chladné a deštivé, v Bretani bylo krásně, zatímco teď tomu má být naopak. Uvidíme, třeba se modely mýlí. Prvním vlakem na naší cestě je RE z Liberce do Drážďan, kde těsně navazuje EC do Berlína. Je naprosté bezvětří a tak houfy strnule stojících větrných elektráren, které cestou míjíme, představují poněkud nezvyklý obrázek. Noční vlak do Paříže nám navazuje až v osm, takže máme dvě a půl hodiny času jít se podívat k Reichstagu a Brandenburské bráně, pak si dát na břehu Sprévy pivo a nakonec večeři u vietnamců jako minule. Z Berlína vyjíždíme v kupé sami, ale čekáme přírůstek v Hannoveru. Vlak sviští rychlostí 200km/h a nebýt GPS, tak by to člověk vůbec nezaznamenal.

Středa 9.6.

Probouzíme se do zataženého a mírně deštivého počasí, ale docela dobře vyspalí. Do Paříže nám chybí asi hodinka, kterou využíváme k vypití trochy čaje malé snídani. Náš vlak končí ve stanici Paris Est a TGV do Brestu vyjíždí z Montparnass, takže musíme popojet metrem asi deset stanic. Nejprve bloudíme labyrintem poměrně úzkých vykachlikovanych chodeb, pak jedeme asi deset stanic rachotícím vláčkem na pneumatikách, přestože jsou tam koleje, a pak zas následuje bludiště ven. Do odjezdu zbývá asi půl hodiny, tak hledáme nějaký normální obchod, kde by měli vodu a plechovku piva. Bohužel marně. Na rozdíl od příjemné a prostorné haly nádraží Est, která v mnohém připomíná Masaryčku, je nádraží Montparnas nepřehledné a zmatené. Do posledního místečka vyprodaný TGV to s námi hned na kraji Paříže mastí kolem 160km/h a při průjezdu tunely zaléhají uši víc než v letadle při klesání na přistání. Kousek za městem už to fíra osollí na 290km/h, což mu vydrží až do Le Mans. Zbytek cesty se pak "vlečeme" pouhých stošedesát. Půjčení auta v Brestu probíhá bez problémů, až na to, že musím použít k uhrazení zálohy normální debetní kartu, čímž padá mýtus, že pro zaplacení zálohy je třeba mít kreditku. Pak rychle koupit v Dekáči pláštěnku pro Ráďu místo zapomenuté bundy a vyrazit na 180km cestu do Dinanu. Chvílemi lije tak, že to stěrače skoro neberou. V Dinanu se ubytováváme v minihotýlku přímo v centru za 30 euro. Je to jen několik pokojů v patře nad kavárnou a barem, ale má to atmosféru. Před spaním se jdeme ještě projít po městečku, protože je tu dlouho vidět. Jsme totiž západně od Grenwiche a přitom máme středoevropský čas.

TGV vypadá jak letadlo	Hrázděný dům v Dinanu
Přístav na Rance z hradeb	Náš hotýlek "U divadla"
Pokojík	Střechy dinanských domů z hradeb

Čtvrtek 10.6.

Vstáváme do zamračeného počasí ale ještě neprší. Začíná až před devátou, když jdeme do města podívat se na trh. A prší pak celý den, chvílemi dokonce leje. Asi v poledne opouštíme Dinan a jedeme do Mont Saint Michel, což je klášter vybudovaný do výšky na malinkém skalnatém ostrůvku v bažinách, které dvanáctimetrový příliv pravidelně zaplavuje. Parkujeme na ploše, kterou také občas zaplaví, ale dnes zrovna ne. Navíc je zrovna odliv, takže dokonce můžeme celý ostrůvek obejít po pískobahně, které je všude okolo. Pak pokračujeme po pobřežní silničce do Cancalu, městečka proslulého chovem ústřic. Jdeme se projít do přístavu, zastavujeme se v obchodě pro nějaký proviant a pak chceme jet dál do St, Malo, díky špatnému odbočení ale naštěstí nacházíme pěkný skalnatý výběžek, ze kterého je krásně vidět pobřeží a ostrovy v jeho blízkosti. Déšť zesiluje a vítr ho žene téměř vodorovně, tak se vracíme k autu a pokračujeme. Myšlenka spát dneska v kempu vzhledem k počasí rychle bere za své, takže končíme v jednoduchém hotýlku Europe za 46 euro. Večer zase vyrážíme - stále v dešti - do starého města St. Malo. Hotel se totiž nachází v nové části města asi 1km daleko napříč přes přístavní bazény poměrně rozsáhlého obchodního přístavu. Nejvíc se tu asi přepravuje dřevo do Anglie, je ho tu všude spousta. Angličani si totiž to svoje všechno v minulých stoletích spálili. Staré St. Malo je sice podobně jako Dinan obehnané hradbami, ale jinak je úplně jiné. Úzké ulice jsou stavěné pravidelně a lemují je vysoké čtyřpatrové domy, takže město působí stísněným dojmem, zatímco Dinan byl příjemný a útulný i za šedivého dne. Pláže okolo však jsou jak v Karibiku, jen kdyby nechcalo a bylo o deset stupňů tepleji. Den končíme večeří v restauraci naproti hotelu. Tři chody i s vínem za 24 euro.

Funkční větrný mlýn	Je odliv...
Mont Saint Michel	Přílivová elektrárna Rance

Pátek 11.6.

Maják na Cap Fréhel	Pevnost Latte
Krásná pláž které Ráďa neodolala	Maják Paon na Ile de Brehat

Sobota 12.6.

Po třech letech zase spím ve stanu, v novém stanu Quechua z Dekáče. Koupili jsme ho předloni v Maďarsku a myslím, že to byl dobrý kauf, má vymakaný každý detail. Vstáváme kolem sedmé, abychom stihli loď v 9:30 na ostrov. Začíná odliv, takže na loď nastupujeme na molu, které je nejbližší ke břehu, a při čekání na odjezd můžeme pozorovat mohutné odlivové proudy, kterými voda odtéká z výše položených pobřežních oblastí. Vypadá to jako divoká řeka. Při pozorování manévrů naší lodi si tak říkám, jak by si tady asi vedli naši pražští námořníci-rychlokvašky :-). Za deset minut jsme na druhém břehu a vydáváme se pěšky na okružní výlet. Nejprve až na druhý konec ostrova k majáku Paon a potom po břehu zpátky do přístavu. Odliv zrovna vrcholí, takže všude okolo je místo moře kameno-bahnitá poušť, ve které se tu a tam povalují na boku loďky jako vyvržené chcíplé ryby. Jaký to kontrast mezi krásným pohledem na hladinu při přílivu a obnaženým dnem při odlivu. Ve tři jedeme z nejvzdálenějšího mola zpět na pevninu. Vracíme se do kempu, bereme auto a jedeme se ještě podívat na výběžek Pointe de Chateau poblíž městečka Plougrescant, známý svým obrázkem kamenného domu vetknutého mezi skály. Myslím, že to je zatím nejhezčí místo, které jsme navštívili. Zastavujeme u jakéhosi žulového skalního města stojícího napůl v moři a jdeme asi 3km podél pobřeží k tomu slavnému domku mezi skalami. Když se vracíme, utišuje se vítr a tak se koupeme na malé oblázkové pláži. Voda má asi 15st., ale je to po celém dni na slunci příjemné osvěžení. V této oblasti spousty malých silniček vyloženě láká na kolo. Večer si u stanu grilujeme špízy a je to moc velká dobrota. Cestou jsme se totiž zastavili v obchoďáku a koupili malý plechový gril na jedno použití.

Racek číhal na zbytky	Přílivový mlýn
Měsíční krajina při odlivu	Večerní grilovačka

Vaření v závětří auta

Neděle 13.6.

Ráno nám vstávání trvá o trochu dýl než včera, takže kemp opouštíme až asi v půl jedenácté. Díky tomu, že je tu o více než hodinu déle vidět, je tu den celý tak nějak posunutý. Jedeme dál podél pobřeží zpět na západ do Perros Guirec. Cestou ale ještě zajíždíme do centra městečka Trequier. Je tu příjemná atmosféra, škoda že nemáme víc času tu chvíli pobejt. Kousek za Perrosem se ubytováváme ve velkém kempu Ranion a pak jdeme pěšky asi 2km zpět půjčit si kola do Grand Hotelu. Za 12 euro na 24h mají překvapivě slušné trekáče, jen by potřebovaly trochu víc údržby. Rádino je ok, moje má totálně zrezlý řetěz. Asi někomu zmoklo a oleje se už nedočkalo. Dočkalo se ho ode mně, ale byl to jen slunečnicový vegetol. Nic lepšího nebylo po ruce. Ale řazení pak šlapalo jak kdyby to byl GT85 :-). Jedeme po hlavní silnici na západ na poloostrov Grande Ile, pak ještě kousek do Trebeurdenu, vnitrozemím se vracíme zpátky a nakonec se ještě stavujeme v Perros Guirecu na kafe. Zpátky se jede líp, protože máme ten protivný ledový vítr v zádech. Nicméně i když svítí slunce, je pěkná kosa. Dohromady to bylo tak 30km. Večer když se chystáme uvařit si večeři, začíná pršet. Respektive vítr žene skoro vodorovně husté ale drobné kapičky, takže vaříme pod zadními dveřmi auta. Před setměním se ale zas trochu vyjasňuje.

Pondělí 14.6.

Prší s přestávkami celou noc jakož i ráno, když se chystáme snídat. Zalézáme tedy do auta, pozorujeme prudké lijáky prokládané krátkými přestávkami bez deště a přemýšlíme, jak nejlépe zorganizovat odjezd, protože musíme ještě vrátit kola do 3km vzdáleného hotelu. V tom v ichru a slejváku to na jízdu na kole moc není. Naštěstí Ráďa dostává skvělý nápad zkusit sehnat nějaké kartony, vyložit s nimi auto a kola odvézt. Takže v jedné lijákové přestávce rychle balím stan, zatímco Ráďa shání krabice, pak nakládáme kola a kolem půl desáté vyjíždíme z kempu. Po vrácení kol se začínáme vracet do Brestu. Nejedeme ale přímo, nýbrž přes bretaňské "hory". Zdá se srandovní nazývat horami kopce s výškou pod 400m, nicméně bezlesá krajina se skalnatými vrcholky a rozlehlými rašeliništi hory opravdu připomíná. Na vrchlou St. Michel, kde stojí kamenná kaplička, to fičí jako na Sněžce a i rozhled by se asi dal srovnávat, kdyby bylo hezky. Posledním místem, kam se jedeme podívat, je malé ospalé přístavní městečko Le Faou, kde je možné vidět několik původních asi 400 let starých domů. Trochu to připomíná třeba Nové Město nad Metují, kde do náměstí ční podobným způsobem štíty starých stavení. Před Brestem ještě v lijáku luxujeme auto a plníme nádrž. Jelikož nás naši předchůdci na naftě pěkně ošidili, protože nádrž rozhodně nebyla natankovaná do plna, dávám si taky pozor, abych tam té nafty nenalil zbytečně moc. Po vrácení auta cvíli hledáme hotel a nakonec se ubytováváme malém hotelu Agena za 48 euro. Večer se jdeme ještě projít po městě a do obrovského přístavu.

Bretaňské hory

Kaplička Saint Michel

Úterý 15.6.

Hned po snídani vyrážíme na nádraží, abychom stihli TGV do Paříže v 8:38. Za pět hodin nás vlak vyklopí na nádraží Montparnasse, kde se moc nezdržujeme a přejíždíme rovnou na nádraží Est, kde si v docela drahé úschovně necháváme bágly a jedeme na expresní prohlídku města. Nejprve metrem na Trocadero, pak kousek pěšky podél Seiny a pak městským autobusem dál podél nábřeží kolem Louvru k radnici. Od radnice se motáme uličkami na Place de Vosgues a o ulici dál bereme zase autobus a jedeme ještě na Montmartre. Jsou tu docela velké kontrasty na malém prostoru - vedle sebe jsou slavý Sacre-Coeur a jakási arabsko-africká chudinská čtvrť. Vůbec je tu přistěhovalců, žebráků a jiných podivných týpků strašně moc. Pařížské metro - to je kapitola sama pro sebe. Bludiště úzkých vykachlíkovaných chodeb, vedro jak v peci a úzké soupravy, kde se s báglem člověk ani pořádně neotočí. Některé linky jezdí normálně po kolejích, některé ale mají i jakési pneumatiky. Ve 20:20 nasedáme do děsně dlouhého nočního vlaku směr Berlín, v kupé je nás pět a je to celkem pohoda, až na to, že jsme v prním kupé, které je přímo nad nápravou a je tu velký rámus.

Středa 16.6.

V devět vystupujeme v Berlíně, v kavárně si dáváme snídani a pak jdeme zjistit, jak je to s půjčením kol. Mají to celkem promyšlené - zaregistroval jsem se na jméno, platební kartu a číslo mobilního telefonu a dál už můžu všechno ovládat mobilem. Na kole je elektronické zamykací zařízení a kolo se dá odstavit nebo půjčit skoro kdekoliv v centru města. Cena je osm centů na minutu, maximálně však 9 euro za 24h. Jsou to stroje zajímavé celoodpružené konstrukce, jen kdybych neměl smůlu zas na špatný kousek s neuvěřitelně vřeštícími brzdami. No co, aspoň každý ví, že jedu. Bágly dáváme do skříňky za bůra a jedeme se projet po Berlíně. Je tu všude spousty cyklistů, včetně strejců v oblecích, takže město je podle toho patřičně vybavené pruhy a semafory speciálně pro cyklisty a řidiči jsou na cyklisty zvyklí. Projíždíme celé to neuvěřitelně zelené centrum plné parků, kus jedeme podél Sprévy, po třídě Unter den Linden, kolem Brandenburské brány.. Je to fakt příjemné město, prostorné, člověk tu nepociťuje ten obvyklý velkoměstský stres a shon jako třeba včera v Paříži. Škoda, že už v půl třetí nám jede vlak na Drážďany, ještě bych chvíli pobyl.

Kolo "DB Call a Bike"

Brandenburská brána