Mikulov
Letos jsme měli mnoho variant dovolené až nakonec padla volba na Černou Horu a jako obvykle na začátku září. A protože je cesta dlouhá, naplánoval jsem cestu na etapy.
|
Mikulov |
Ráno vyjíždíme v půl desáté, pak se ještě zastavujeme u mámy pro bramborové taštičky a v Boleslavi ještě dokupujeme nějaký proviant. Následuje 300km po dálnici do Mikulova, kde končí dnešní etapa. Dlouho jsem nejel po D1 a musím říct, že je to fakt otřesný zážitek jet 200km po betonové roletě. Před Mikulovem ještě zajíždíme do Věstonic a Pavlova abychom si připomenuli loňskou dovču, pak se ubytováváme a jdeme se cournout po městě, krom jiného taky na Svatý Kopeček, kam jsme se loni s kolama nedostali. Je zataženo, docela fičí, ale neprší.
Ráno vyjíždíme asi v devět a rozhodli jsme se, že vynecháme dálnici. Jednak abychom nemuseli kvůli pár desítkám kilometrů platit dvě dálniční známky a taky si myslím, že pojedeme-li po obyčejných silnicích, mnohem víc toho uvidíme. A tak do Bratislavy jedeme přes Rakousko, pak Slovenskem do Gyoru a nakonec napříč Maďarskem kolem Balatonu až na jih do Harkány. Představoval jsem si, že Maďarsko je placka, ale to je omyl. Úseků po rovině je spíš minimum, krajina je zvlněná a místy až vyloženě hornatá. V Harkány nás odchytává nějaký děda se znalostí asi 5 slov němčiny a nabízí nám celý baráček. Za 60 euro na dvě noci. Bereme to, i když to asi není nejvýhodnější, ale zase jsme neztratili zbytek odpoledne hledáním noclehu a můžeme se se jít ještě vykoupat. Nejprve se zdá, že máme smůlu, že mají jen do šesti. Pak ale objevujeme ještě druhý vstup, do venkovního areálu, který má až do osmi. Vstup na odpoledne je za 750 Ft. Hodinu se louhujeme v krásně smradlavé vodě o teplotě 33 stupňů a pak dostávám hlad, tak balíme a jdeme na večeři. Obří talíř je pro dva, kteý se zdál nezkonzumovatelý, zmizel natošup. A při placení to popletli a dali nám asi dvě piva gratis.
Podrávská cyklostezka |
Dnešní dopoledne se chystáme pojezdit trochu na kole po okolí, odpoledne pak znovu navštívit lázně, tentokrát léčebnou část. Ráno vyjíždíme po deváté nejprve do Siklosu, kde je obrovský hrad. Pak děláme kolečko mezi vinicemi v pahorcích na sever od Siklosu, vracíme se zpět a jedeme na jih do puszty směrem k Drávě. Překvapuje mne, jak rychle Dráva na svém dolním toku teče. Podél řeky a posléze nějakého vedlejšího ramena jedeme krajinou lužních lesů kus proti proudu. Cesta je krásná, akorát je pokrytá vrstvou jemného prachu, který vniká všude. Potom zas odbočujeme do civilizace a po silnicích se vracíme do Harkány. Upoutává mne vyprahlá louka plná ocúnů, vůbec bych je tu nečekal. Po návratu myjeme kola od prachu a pak jdeme do lázní. Nejvíc se těším na bazén s vodou 38st. V lázních je naprstá většina lidí v důchodovém věku, takže výrazně snižujeme průměr. To se nám už tak často nestává ;-).
Dnes máme před sebou dlouhý přejezd. Nejprve přejíždíme chorvatskou Slavonií, potom přejíždíme Sávu a jsme v Bosně.
|
Kaňon Tary |
Kapitola třicátá - "Bloudíme v mlze". Tak nějak by se po cimrmanovsku dala nazvat dnešní kapitola deníku. Ráno vstáváme do zamračeného počasí, ale neprší. Po snídani vyrážíme směrem k Černému jezeru. Míjíme dva chátrající hotely a staveniště jednoho nového. Těžko říct, proč staví nový a starý nechají chátrat. Jelikož jdeme po hlavní cestě, musíme zaplatit 2 eura na osobu vstupné do parku. Jezero trochu připomíná naše šumavské Černé jezero. Přemýšlíme co dál, nakonec i přes mlhu volíme výstup do hor. Nejprve stoupáme smrkovým lesem, pak bukovým a nakonec kosodřevinou, která tu dosahuje tak do 2200m n.m. Proti našim horám jsou jednotlivá vegetační pásma posunuta tak o 1000m. Stoupáme členitou vápencovou krajinou plnou skalisek, různých děr a jiných terénních nerovností. Bohužel mlha brání v jakýchkoliv výhledech. V místě, kde odbočuje stezka na Bobotov kuk, je jakási bouda s pryčnami, v níž se dá přenocovat. My jí bereme za vděk k nasvačení se, protože venku se rozfoukalo. Potom hledáme cestu přes hřeben k "alpskému bivaku". První dvě značky jsou ok, pak už nic. Jen zbytek červené barvy na kameni. Jdeme ještě asi kilometr a dvě stě výškových metrů bez značení po nějakých kozích stezkách, ale pak mlha houstne a tak se radši vracíme. Nejprve nadáváme na značení, ale posléze jen sobě, protože značení tam bylo, jen jsme ho prostě přehlídli. To se nám pak stalo ještě dvakrát, ale vždycky jsme se včas vrátili k poslednímu puntíku a našli správné pokračování. Bivak tedy nakonec nacházíme, je to klasická plechová "garáž" jako jsou v Alpách. Nad ním jsou veliká firnoviště, takže možná slouží zjara skialpinistům. Zbývá už jen náročný sestup zpět dolů k Jezeru. Jako sestupy obvykle bývají, je i tento zdánlivě nekonečný. V hospodě u jezera si dáváme pivo a polívku a když už se chystáme odejít, zjišťuju, že venku prší. A jak se tak vracíme ty tři kilometry do Žabljaku, déšť sílí až z toho je nakonec solidní liják, takže do chalupy přicházíme úplně zmáchaní.
Pohled od bivaku |
Výhled ze Savin Kuk |
Ferrata neferrata |
Lyžařské středisko Durmitor |
Kapitola třicátá první - "Zase bloudíme v mlze". A přitom ráno to nevypadá vůbec zle, je totiž jasno. Rozhodujeme se tedy znovu pro výlet do hor, abychom viděli, jak to tam vlastně vypadá, protože včera jsme viděli leda prd. Jedeme asi 5km autem do lyžařského střediska. To se sestává ze tří notně opotřebovaných vleků a dvou navazujících lanovek s horní stanicí ve 2200m n.m. Vše je nejméně 20 let staré a ne moc udržované. Zřítila se jedna podpěra? Nevadí, jedna podpěra přece lanovku nedělá. V serpentýnách stoupáme nahoru a slunce hřeje do zad. Nicméně kousek pod horní stanicí se zatahuje a opět nás pohlcuje mlha. Otevřená vlekařská budka nám poskytuje ochranu před před větrem když svačíme. Pak stoupámě ještě o kousek výš, kde odbočujeme stezkou vlevo přes jakýsi hřebínek abychom se nemuseli vracet stejnou cestou. Jenže přechod toho hřebínku znamená lezení tak II.-III. st. a zajištění žádné. Tedy ono tu bývalo, ale už je vzal čas. Navíc by to chtělo helmu, protože je slyšet, jak padají šutry. Takže se raději otáčíme a stoupáme místo toho na vedlejší vrchol. Mlha zhoustla, takže při sestupu z travnatého vrcholu bloudíme a zachraňuje nás jen krátká chvilka, kdy se mlha zvedla, a my zjistili, že jsme úplně blbě. Při sestupu potkáváme několik lidí a záhy se dozvídáme důvod, spodní úsek lanovky totiž jezdí. No ale my jdeme po svých, jak nahoru, tak dolů. Mezitím se dává do mírného deště, který zesiluje až když nasedáme do auta. Přejíždíme Žabljakem na druhou stranu po vedlejší silničce (naštěstí asfaltové) směrem ke kaňonu Tary a jdeme na vyhlídku Čurovac. Neprší a dokonce je chvílemi i slunce. Výhled na kaňon, prý nejhlubší v Evropě, je uchvatný, stejně jako na hory všude okolo. Nejzajímavější je, že i na zdánlivě nepřístupných místech stojí stavení a žijí lidé... Sotva se vracíme do Žabljaku, dává se do deště a prší až do večera.
Zminje jezero |
Kapitola třicátá druhá - "Bloudíme v pralese". Zatímco u nás jsou prý krásné podzimní dny, tady počasí za moc nestojí. Včera nás dopolední sluníčko navnadilo, ale dnešní zatažené a studené ráno nás zase zpražilo. Ani se mi nechce z postele. Venku je asi jako v zimě když přijde obleva, tak po různu se povaluje mlha, kouří se od pusy a jen rozbředlý sníh na zemi chybí. Jdeme ke Zminju jezeru. Cesta vede stále v lese, vlastně v pralese a to počasí k tomu dávají uplně strašidelnou atmosféru. U rozcestníku potkáváme ruskou babušku, která zabloudila a prý nocovala v lese. Vůbec to nechápu.. nebyla ani tak moc mokrá a přitom večer lilo pěkně. Jdeme dál po po puníkách pralesem až pak puntíky mizí.. zase jsme zabloudili. Musíme se tedy vrátit k rozcestníku a najít správnou cestu. Po ní je to už k jezeru jen kousek. Na piknikovišti svačíme a společnost nám dělá nebojácná sojka, která si klidně doskáče pro drobek housky na metr ode mne. Jdeme kus zpět po stejné cestě a potom odbočujeme do pastvin mezi salaše a krávy, které jsou tak krásné, že by to mohly být miss krávy. Míjíme mrtvě vypadající lanovku a podél ní pak stoupáme k její horní stanici, kde je nádherný rozhled a nově opravená hospoda. Váháme, jestli si dát pivo, nebo radši spěchat dolů, neboť to vypadá na pořádnou kišu. Nakonec si jedno rychlé pivo v jinak prázdné hospodě dáváme a pak spěcháme dolů. Nějakým zázrakem se nám kiša dnes vyhnula, takže jsme nezmokli. Cestou míjíme ještě jednu lanovku, přibližovací. Vede přes kopec nahoru a zas dolů. Je taktéž kaput. Odpoledne ještě chvíli bloumáme po "městě" a končíme v hospodě "U Žida", kde jsme byli v úterý. Hospodský totiž vypadá jako z toho filmu "Golet v údolí", tak proto jsem tu hospodu tak pojmenoval. Večer nás doma čekají palačinky od paní domácí.
V noci zase netekla voda. Ještě že jsme tu dnes sami, takže mi tolik nevadilo, že po sobě nemůžu spláchnout. Ale je to pěkně na palici, neumím si představit, že by ráno v šest, když vstávám do práce, netekla voda. Loučíme se s paní domácí a v devět vyrážíme. Ještě se zastavujeme v infobudce a chvíli si povídáme s místním průvodcem, který umí dobře anglicky. Bavíme se o zimě a taky o tom, že většina nových baráků je postavená načerno, bez daní, takže není z čeho financovat infrastrukturu. O tom je m.j. i ten problém s vodou, protože kapacita vodovodu by pro "existující" baráky měla stačit. Pak sjíždíme do kaňonu Tary a podél ní jedeme směr Podgorica. Obava ze špatných silnic rychle mizí, silnice jsou v pohodě. Zastavujeme se v Kolašinu omrknout nádraží a chvíli tam čekáme, abych viděl vlak. Zrovna jede rychlík do Bělehradu. Trať je jednokolejná, elektrifikovaná, a návěstidla fungují. Pokračujeme kaňonem Moračy do Podgorice, cestou se zastavujeme ve starobylém manastiru Morača. Úsek silnice z Kolašinu do Podgorice je náročný, částečně vysekaný ve skále a projíždí se asi 35ti tunely na 50km. Při průjezdu Podgoricou si vybavuju Prištinu, neboť je to stejné ošklivé panelákové město. Třeba takové Mšeno je sice taky panelákové, ale to se nedá srovnávat. Následují ošklivá předměstí, taky jako v Prištině, a pak Skadarské jezero. Kdybych o něm nevěděl, myslel bych si, že už jsme u moře. Akorát ty lekníny v zátokách by mne asi trochu mátly. Poslední úsek k moři je novým 4,5km dlouhým tunelem za 2,5 eur. Pak už sjíždíme do Sutomore. Čekal jsem něco na způsob chorvatských přímořských vesnic a městeček, ale tady je to děs a hrůza. Zanedbané, špinavé, samé staveniště. Člověk nerozezná, které je mrtvé a kde se dosud staví. Chytá mne depka, kde se tady tak můžeme ubytovat. Míjíme Bar a několik dalších vesnic, až zastavujeme abychom mrkli do mapy. Vedle staví auto a kultivovaný chlapík nám solidní češtinou nabízí ubytování v Ulcinji v novém baráku kousek od moře za 26 euro pro dva na noc. Budí důvěru a tak bereme. Padá mi kámen ze srdce. Bydlení je fakt komfortní, ale okolí teda nic moc. Pláže zdevastované, hotel Galeb v troskách. Hospody a bary u moře prázdné, lidí málo. Žebrající děti u sámošky, kde právě vypnuli proud....
Dneska bychom se chtěli jet podívat na Velikou Plažu, 12km dlouhou plochou písečnou pláž. Sotva však vyjíždíme, dává se do deště a prší víceméně celé dopoledne. Nicméně projíždíme i v tom dešti město a jedeme na Plažu. Míjíme další zpustlé komplexy hotelů a bungalovů. Zdání však klame, protože například hotel Olympic sice zvenku vypadá mrtvý, je však v provozu. Adventure za 21 euro se snídaní. Celý areál v borovém lese mi trochu připomíná Milovice nebo Ralsko, ty vybydlené paneláky po Rusácích a mezi nim i tu a tam nějaký obydlený. Déšť zesiluje a tak se na chvíli schováváme u pláže Miami beach, která vypadá docela pěkně. Pak se vracíme do Ulcinje a jedeme se podívat na Žensku Plažu, kam je mužům vstup zakázán a kde by se měly cachtat samé ženy a dívky, protože tam pramení a rovnou vtéká do moře sirná kyselka, prý léčivá. Pramen tu je, jinak tu ale chcíp pes, protože prší a není žádné vedro. My si však i přesto dáváme příjemnou koupel a pak se zas schováváme před zesílivším deštěm pod stříšku jakéhosi bývalého kiosku. Konečně přestává pršet a vykukuje sluníčko. Jedeme se podívat do Stariho Gradu a jak je mokro, tak to všude strašně klouže. Házím tlamu přímo před řadou hospod na hlavní promenádě, takže dědci mají vzrůšo. Staré město je v podstatě pevnost na skále přímo nad mořem. Ačkoli z dálky vypadá nádherně a i zblízka jsou tam krásná zákoutí, je i tam vidět zanedbanost a bordel. Loví nás chlápek do restaurace, tak si dáváme kávu. Pak kupujeme burek a jelenpivo a že pojedeme kus za Ulcinj na pláž Valdanos. Projíždíme krásnými olivovými háji, podle kmenů olivovníků asi hodně starými. Za odbočkou k pláži (kde býval i kemp) je ale závora a chlap od ochranky. Prý je to privatno. Nejspíš to koupil nějaký Rusák a udělal si z toho soukromé království. Je to škoda, protože ze silnice šplhající úbočím kopce nad zátokou to vypadá moc pěkně. Díkybohu že u nás nějaký Rusák nekoupil třeba kus Českého Ráje a neoplotil si ho. Potom máme v úmyslu udělat takový malý okruh po žlutých silnicích okolními kopci, ale nedaří se nám najít v mapě zakreslenou odbočku z hlavní silnice. Takže se vracíme stejnou cestou a jedeme se ještě vykoupat na pláž hotelu Albatros, jediného hotelu v okolí, který není zpustlý nebo aspoň zpustle vypadající. Když přicházíme na betonovou plážičku v cyklistických kraťasech a helmách, všichni se na nás otáčejí a civí jako bychom spadli z měsíce...
Ženska plaža |
Ženska plaža podruhé |
Olivovníkový háj |
V tom oranžovém uprostřed jsme bydleli |
Tak to už je Albánie |
Pár vteřin poté spadla těsně za nás kamenná lavina |
Ráno opět prší. Tak se vydáváme autem ke Skadarskému jezeru. Po mezinárodní silnici E851, která vypadá asi jako u nás lepší okreska, jedeme směrem k albánské hranici ale ve městě Vladimir odbočujeme na "žlutou" k jezeru. Stoupáme po místy nové a místy rozbité asfaltce úbočím hor do sedla ve výšce 916m n.m., kde se dotýkáme albánské hranice a nebýt mlhy, viděli bychom celé jezero. Takhle ho spíš jen tušíme. Sjiždíme dolů a vůbec to nevypadá jako 900 výškových metrů. Tak tady je to opravdu konec světa. Nejbližší civilizace desítky kilometrů buď přes jezero nebo přes hory. Projíždíme lesy jedlých kašanů, bohužel ale ještě nejsou zralé. Pak odbočujeme k jezeru. Nová asfaltka široká na jeden a půl auta, vápencová krajina zbarvená do podzimních barev. První vesnice je ještě jakž takž, ale druhá, kam vede už jen stará asfaltka přesně na jedno auto, je už v podstatě Albánie (nebo tak si to tam aspoň představuju). Necítím se tady v tom našem zlatém Renaultu moc dobře, tak raději otáčíme a jedeme zpět. Vracíme se stejnou cestou a kousek za průsmykem zastavuju udělat pár fotek, protože mlha zmizela. Sotva se rozjíždíme, před autem se zřítí pár kamínků, než stačím zaklít, zabubnuje něco do střechy a už vidím v zrcátku lavinu balvanů řítící se na silnici těsně za námi, největší má určitě přes půl metru nejmenší rozměr. Kdybych býval chtěl vyfotit ještě jednu fotku, tak bychom v lepším případě měli na sračku auto, v horším byli na sračku my. Fuj, unikli jsme tomu tak o vteřinu nebo dvě. Zastavujeme až o kousek dál, když nás míjí nějací poláci. Blikám na ně takže zastavují a vysvětluju, co se stalo a ať tam radši nejezdí. Otáčejí se. O kus níž potkáváme pak pár na tandemovém kole na těžko. Asi jsem měl zastavit a varovat je taky, bohužel jsem to neudělal, což mne mrzí. Zbytek dne trávíme v pokoji, jelikož stále leje. Přestává až asi v půl šesté, tak se jdeme projít a vykoupat, ale na moři jsou vlny, takže na skalnatých plážích se to nezdá dobrý nápad se koupat. Tak jdeme aspoň na večeři do starého města.
Dneska vstáváme do slunečného rána. Balíme a ještě se jedeme vykoupat k hotelu Albatros. Pláž je ještě prázdná, moře osvěžující a jen mírné vlny. Nádherné koupání. Asi po hodině vyrážíme po jadranské magistrále na sever. Oblasti kolem Petrovacu a před Budvou se zdají být hezčí a upravenější než Bar a okolí. Pak se odpoutáváme od moře a zase se to okolí kazí a nemyslím tím rozhodně přírodní scenérii. Hned na kraji Tivatu vlevo jsou cikánské slumy. Severní strana Tivatu je naštěstí lepší a objevujeme jeden docela přijatelný hotel s polopenzí na 21 euro. Zkoušíme ještě přece najít nějaký apartmán, ale nikde tu moc nejsou žádné cedule. Ptáme se v jedné restauraci, tam nás posílají do vedlejšího domu, kde mají jeden apartmán v jakési nedostavěné přízemní stavbě připomínající garáž. Jelikož to nemá druhé patro ani střechu, včerejší deštík se na tom podepsal mapami na stropě. Možná kapalo i do postele... Pak se ještě jedeme podívat na poloostrov na druhé straně tivatského zálivu. K hotelu a straně otočené k moři nás nepustí bez zaplacení 2,5 eur parkování, tak na to serem. A ačkoli tu sem tam nějaké apartmány jsou, jedeme zpět do hotelu Kamélie, který jsme našli na začátku. Recepční nás nejdřív vyděsí, že nemá volno, ale pak nakonec na dvě noci pokoj má. Takže si můžeme hodit věci na pokoj, zajít se vykoupat a pak se jet projet na kole. Jedeme podél zálivu směrem na Kotor, pak přejíždíme trajektem, který je pro cyklisty zdarma, na druhou stranu fjordu a jedeme po rovině podél moře až do Risanu. Jdeme se podívat na vykopávky římského měšťanského domu se zachovalými mozaikami dlažeb a večer se vracíme stejnou cestou zpět. Večeříme "formou bufetu". Na závěr se jdeme podívat do centra Tivatu, což je asi pětikilometrový výlet.
Kotor |
Před koupelí v Dobrotě :-) |
Vedlejší silnice |
Ostrůvky v Kotorském zálivu |
Vstáváme před osmou a jdeme na snídani formou bufetu :-). Něco po deváté vyjíždíme. Na mapě je značená lokální silnice do Kotoru přes hřeben oddělující Tivatský a Kotorský záliv. Z hlavní odbočuje ještě asfaltka a stoupá k vesničce Gornja Lastva. Pak ale asfalt navzdory té zatracené staré lživé mapě končí a pokračuje kameňačka. A ne ledajaká. Šutry, kterými je tahle okreska "dlážděná", jsou velkosti psích hlav. Chvílemi je to na hranici jetelnosti, na několika místech musíme opravdu i tlačit, protože to fakt jet nejde. Zvlášť poté, co chybně odbočujeme do mrtvé vesnice Gornje Bogdasici a ztrácíme kvuli mojí chybě asi 100 výškových metrů po nahoru nejetelné cestě. Ve vesnici je několik polorozbořených domů, sloup elektrického vedení s lampou a šmytec. Odspodu cesta žádná nevede. Jen zvrchu ta hrůza po které jsme přiskákali a po které se budeme muset vyprovázeni roji hovad vrátit na křižovatku. Vracíme se tedy a pokračujeme nahoru na kopec Sv. Ilja až do výšky skoro 700m n.m.. Ono je vidět, že kdysi ta cesta jakýsi význam měla, protože v zatáčkách a místy i v přímých úsecích je násep z poskládaných kamenů a řada kamenů je i po stranách. Něco jako štolpišská silnice. Trochu mi ale uniká význam takové cesty přes kopce, když tu není nikde nic, a až když později sjíždíme kolem mohutných pevnostních staveb Vrmac (možná pod zemí propojených...?) nad Kotorem, napadá mne, že tu cestu možná postavil statečná rakouská voják před první světovou válkou, kdy byl Kotor základnou rakouského válečného loďstva. Sjezd dolů je už z větší části opět po asfaltu a vede úžasnými sosnovými lesy, které nádherně voní. Ale nebyli bychom na Balkáně, aby v každé zatáčce nebyla divoká a smradlavá skládka odpadu :-(. Do Kotoru přijíždíme vedlejší silničkou a jdeme rovnou do starého města. Procházíme neuvěřitelně úzkými uličkami a protože jsme vyprahlí, zastavujeme na jedno pivo v jedné z mnoha restaurací. Shodou okolností je hned vedle námořní muzeum, kam se chceme podívat, takže přivazujeme kola ke staré kotvě a jdeme. Ve dvou patrech tu jsou modely lodí, spousta fotografií, součástí lodního vybavení, zbraní a dalšího. Například jsem netušil, že kromě sextantu existuje i oktant... Pokračujeme po magistrále a v malé osadě Dobrota se koupeme. Moře je tu hned u mola hlubší, takže si můžeme i skočit. Další zastávkou je opět starobylé městečko Perast. Ráďa leze na místní kostelní věž, zatímco já čekám dole a trochu s obavou sleduju černající se jižní obzor. Zbytek cesty je stejný jako včera a utíká rychle. Černé mraky se částečně protrhaly, takže to na déšť v nejbližší době nevypadá a tak můžeme chvíli sledovat cvrkot v trajektovém přístavu Kamenari. Je neuvěřitelné, kolik vozidel včetně busů a kamionů jsou námořníci schopni na relativně mrňavý trajekt vměstnat. Čekáme, abychom se svezli tím největším z nich. Po přeplavení se už zbývá jen asi 3km k hotelu. Těšíme se na naší bufetovou večeři, jelikož jsme toho přes den moc nesnědli.
Neuvěřitelné, co se vejde na malý trajekt |
V noci leje jako z konve, ale k ránu to ustává. Než odjíždíme z hotelu, tak se jdu ještě vykoupat, kdo ví, jestli to není koupel poslední, protože mraky okolo jsou hrozivé. Jedeme zase trajektem, tentokrát za 4 eura. Na kole to bylo gratis. Jak tak opouštíme Černou Horu, bilancujeme jaké to tu bylo. Žabljak byl trochu rozporuplný - milá paní domácí, pěkné bydlení, nádherné hory a příroda, ale město jako takové poměrně ošklivé. Totéž by se dalo říct o zbytku vnitrozemí až na dvě vyjímky. Superhnusná Podgorica a naproti tomu Monastir Morača jako oáza klidu. Pak přišlo pobřeží. Podél jadranské magistrály ošklivé. Občas nějaká místa naopak hezká, jako třeba Petrovac nebo oblast Kotorského zálivu. Ceny byly mírné, lidé celkem příjemní. Ale ten bordel a odpadky všude. Po přejezdu hranice do Chorvatska je vidět rozdíl. Méně bordelu, žádné ruiny, obdělaná pole. Pocitově mnohem hezčí... ale taky dvakrát dražší. Přes poledne se zastavujeme v Dubrovníku a procházíme uličkami starého kamenného města. Dírou v hradbách prolézáme na útes zvenčí města, kde je na betonových terasách přilepený bar. Dáváme si malé pivo a šampíčko. Ve dvě se vracíme k autu do podzemního parkovacího domu a přemýšlíme co dál. Nakonec se držíme původního plánu jet na Pelješac do Orebiče, i když několikrát máme tendenci to otočit, protože před námi je černo a leje jako z konve, zatímco za námi je protrhaná obloha. Průjezd Pelješacem stojí za to, jsou to nádherné scenérie. Hodně to dělají ty vinice, mám je prostě rád. Když přijíždíme do Orebiče, strhává se takový slejvák, že na silnici je místy dobrých 20cm vody. Projíždím opatrně a trochu se bojím, aby se nám ta voda nedostala někam do elektriky. Bereme první apartmán, za 28 euro, celkem ok, ale budou tu asi komáři. Takže před spaním vytvářím v pokoji příšerný repelentový ódér. Jak jsme v MNG na ceny při nákupu v obchodě moc nekoukali, tak tady jsme teda valili bulvy. Nákup za třicet euro a nemáme skoro nic... Ještě včera by nás to stálo tak polovinu a i v Německu, Rakousku či Francii bychom za 30 euro pořídili mnohem víc.
Hotel Kamelija |
Dubrovník |
Za hradbami Dubrovníku |
Pelješac - Orebič |
Ráno je zase hezky. Po snídani se jdeme vykoupat a pak spěcháme na trajekt na Korčulu. 26 Kn za osobu a kolo. Docela dost na 15 min jízdy. Na Korčule nejprve jedeme asi 3km do stejnojmenného městečka, jehož historie sahá až do doby Ilyrů a na město bylo povýšeno v roce 1215. Kola zamykáme a procházíme úzkými uličkami. Přesto, že je tu hafo skupin srandovních očíslovaných turistů, je tu příjemněji než v přeplněném Dubrovníku. A picollo tu mají opravdu silné. Pak vyrážíme do nitra ostrova. 10km stoupáme po hlavní silnici až do výšky 350m do vesnice Pupnat. Před místním marketem svačíme, a popíjíme Ožujsko. Také chvíli klábosíme s jedním vídeňákem jedoucím na těžko. Díky podrobné mapě, kterou jsem včera sosnul přes neznámou volně přístupnou wifinu, víme o žluté silnici do Čary, takže jí bereme nehledě na předchozí špatné zkušenosti se žlutými. A děláme dobře. Je to zcela nová široká asfaltka zaříznutá do skal nad mořem a lemovaná borovicemi a hlavě úplně bez provozu. Na 10 km dvě auta. Ona totiž není značená jako průjezdní do Čary. Poslední asi kilometr před napojením na hlavní je užší a vede mezi vinicemi. Zdá se, že asi chtěli hlavní silnici přeložit sem a tak tuhle silnici zrekonstruovali a rozšířili, jenže majitelé vinic jim neprodali patřičný kousek svých úrodných pozemků. A tak tady leží deset kilometrů exkluzivní silnice ladem (naštěstí pro nás) kvůli chybějícímu kilometru a hlavní vede stále vrchem. Ve Smokvici zase odbočujeme na žlutou do Brna a jedeme několik kilometrů podél moře. Cestou se v jedné osadě na betonových plážičkách koupeme. Nádhera. Snad nejlepší koupání, které jsem zatím zažil. Vracíme se přes Blato zas po žluté vnitrozemím mezi vinicemi. Je to nádherná cesta, tenhle ostrov fakt nemá chybu. Ve Smokvici se zase napojujeme na hlavní silnici a stejnou cestou se vracíme do Korčuly. Potkáváme spoustu různých traktůrků a vozítek naložených hrozny, zrovna totiž probíhá vinobraní. Trajektem do Orebiče se vracíme už téměř za tmy, je chladno a tak jdeme do salonu. Běží tam televize a v ní zrovna pětihodinová bitva prvního Davis-cupového zápasu Chorvatsko - Česká republika. Stále je stav vyrovnaný. Štěpánek udolává svého protihráče až po další hodině když právě smažíme pljeskavicu.
Tak se nachýlil čas k návratu. Ráno se ještě jdeme vykoupat a po deváté vyjíždíme. Jedeme zpět celým poloostrovem až na magistrálu a po ní až do Brely. Cestou se zastavujeme ještě v Igrane, abychom se tuto dovolenou opravdu naposledy vykoupali. Původně jsme chtěli jet celým vnitrozemím Chorvatska po dálnici, ale pak měníme plány a jedeme po "staré" silnici č. 1. Ne snad kvůli těm ušetřeným 170 Kn, ale kvůli té krásné krajině. Jelikož jedeme dříve, než jsem kdysi jezdíval, uvidím za světla i oblasti, kterými jsme tehdy projížděli za tmy. Vnitrozemí se hodně zlepšilo. Vesničky jsou upravené, silnice výborné, žádné ruiny domů. Jen v oblasti bývalé Krajiny to stále dýchá tím téměř 15 let starým konfliktem. U silnice za Gračacem nabízejí babky domáči proizvodi, tak kupujeme za ušetřené kuny uzený ovčí sýr. V Karlovacu už bereme dálnici, ale nejedeme přes Maribor jako kdysi, ale na Varaždin, abychom těch pár kilometrů po Slovinsku přejeli mimo hlavní silnice a dálnice, kde je potřeba viněta za 15 euro. To by nás jeden kilák po Slovinsku vyšel na 10 Kč a to teda ne. Nevýhodou je, že i po Rakousku musíme kus po obyč Bundesstrasse a o půlnoci je ve všech vesnicích a městech zcela mrtvo. Bez šance sehnat rakouskou vinětu. Takže nám nezbývá než jet asi dva kilometry k nejbližší pumpě po dálnici načerno. Domů přijíždíme po 24 hodinách úplně zničení.