Val Thorens je snad nejslavnější lyžařské středisko Francie. Leží v oblasti třech údolí v neuvěřitelné výšce 2300 metrů nad mořem, takže o sníh se člověk opravdu bát nemusí. Chtěl jsem se do nějakého velkého a slavného střediska podívat a tak jsme tedy letos vyrazili sem. Sjezdovek je tu opravdu nepřeberné množství, ale lidí tedy bohužel taky. Chvílemi je mraveniště hadr. Ono taky není divu, protože samotné středisko je v podstatě město velikosti poloviny Jablonce..

Jižní svah Mont Brequinu

Sedélko pod Mont Brequiem

Pohled na Cime de Caron

Neděle

První den věnujeme průzkumu východních svahů, kde by také měla být nějaká možnost kratší tůrky. Skutečně tam nějaké stopy jsou. Pak se přesouváme směrem k jihu a zkoušíme stranu směrem do Orelle. Tady je lidí mnohem míň, jezdí se krásně a navíc nacházím skvělý sjezd mimo sjezdovku vedlejším údolím. Pro velký úspěch to jedeme dvakrát. Zajezdili jsme si dneska dobře, ale volnější svahy bylo potřeba hledat. A taky jsme se připálili, krém s faktorem 15 tady nějak nestačí....

Pondělí

V noci jsme se moc nevyspali, protože večer asi do jedenácti nám pod okny kvičely skůtry a ráno od pěti zas pro změnu rolby. Takže to ráno dalo práci se uvést do provozu ;-). Dopoledne jsme si dali krátkou túrku na Pointe du Borgne, ale až na vrchol jsme bohužel nevylezli, protože konec byl hodně strmý. Odpoledne jsme se vyvezli na Cime de Caron, odkud jsme obhlídli celodenní výlet na zítra kolem chaty Refuge le Lou. Zbytek dne jsme pilovali severní svahy, kde je po většinu dne ještě dobrý sníh.

Úterý

Dnešní výlet by se dal nazvat "výlet do nikam". Ne že bychom původně neměli cíl, ale dvakrát jsme se ztratili. Poprvé se nám ještě podařilo zkorigovat směr, podruhé už nikoli. Takže místo na Cime de Caron jsme po pěti hodinách výstupu od chaty u jezera Lou stanuli na jakémsi bezejmenném hřebínku ve výšce 2950m n.m. Budiž mi polehčující okolností, že orientovat se v oblasti rozbrázděné stovkami stop "freeride" lyžařů jedoucích od lanovky právě z Cime de Caron bylo extrémně obtížné. Aspoň že to první zabloudění nám kromě ztráty asi 200 výškových metrů přineslo pěkný sjezd v neprojetém sněhu, což jinde nehrozilo. Až na závěr sjezdu se mi pak povedlo najít dva čisté kousky, jeden už krásně firnový, druhý o kousek vedle ještě prachový. Jaké to rozdíly!! Díky tomu, že někde byl sníh mokrý a o kousek vedle ještě prašan, se Rádě namočily pásy a pak se jí na nich dělaly obrovské bačkory, takže chudák tahala jěště nejmíň o dvě kila na každé noze víc.

Středa

Jelikož máme skipasy na celou oblast tří údolí, vydali jsme se dnes podívat do sousedních údolí Meribelu a Chourchevelu. Obě střediska leží níž, což je v tomto teplém počasí znát na kvalitě sněhu, ale na druhou stranu menší nadmořská výška dělá obě místa díky stromům útulnější.. Nicméně jsme se shodli, že když už navštívit trois vallées, tak asi nejlepší volba je právě Val Thorens. Nejlepší lyžování je i přes teplé počasí právě tady.

Čtvrtek

Dnešní den nezačal zrovna dobře. První polovinu noci mne budily ošklivé sny o trhání zubů a od čtyř ráno zas ti pitomci s rolbami žehlili ten plácek pod okny. Jako kdyby to nemohli upravit večer, mizerové. K tomu se mi přes noc ještě na puse udělal opar jako pětikoruna. Suma sumárum začátek dne naprd. Nakonec jsem ale překonal touhu lehnout si po snídani zpátky do postele a vyrazili jsme na plánovanou túru. Lanovkou jsme vyjeli na Caron a pak sjeli zase do Valon de Lou, ale tentokrát jsme se drželi víc vlevo. Asi ve 2500m n.m. nasazujeme pásy a stoupáme do sedla Col de la valée Etroite. Pak pokračujeme víceméně traverzem po západním úbočí Mont Brequinu až objevujeme relativně dobře vyšláplou stopu, kterou klikatě stoupáme po docela strmém svahu do kotle pod vrcholem. Svačíme a váháme zda máme dost času pokračovat na vrchol. Rozhodujeme se pokračovat a děláme dobře, protože vrchol není tak daleko, jak se zdálo. Při sjezdu se držíme víc vpravo, takže přijíždíme shora rovnou zpátky do sedla. Moje obava, že tam bude nějaký skalní stupeň, se naštěstí nepotvrdila. Zpět dolů k Lac de Lou sjíždíme ze směru, kam se nedá dostat od lanovek, takže si můžeme užít i docela dlouhé úseky neprojetého "jakžtakžprašanu". Den se tedy i přes mizerný začátek vydařil, udělali jsme pěknou túru, počasí bylo příjemné protože slunce trochu tlumily řídké mraky a nebylo tak vyčerpávající vedro jako předevčírem.

Pátek

Ačkoli je ráno za okny zase azuro, venku je o poznání chladněji. Chceme ještě jednou projet vrcholové části lanovek a začít v Orelle. Lanovky jsou tam ale pomalé a teplota tak mínus deset. Takže po dvaceti minutách sezení na lanovce jsme zmrzlí jako hovno. Takže se jedeme ohřát neuvěřitelně dlouhou lanovkou dolů do Orelle a zase zpátky. Mezi tím se nahoře zatáhlo a spustila chumelenice, která s občasnými přestávkami vydržela až do večera.

Trasa na Mont Brequin