Sexten, červenec 2018

Sobota

Vyrazili jsme s Emčou a Žofkou do Dolomit na ferraty. Zvolili jsme Dolomity Sextenské, kde jsme byli před šesti lety a nakonec jsme i bydleli ve stejném penzionu, resp. apartmánovém domě "Eden" na kraji vesnice. Cesta byla dosti úmorná, zabrala úplně celý den. Vyjížděli jsme v osm ráno z Liberce a v osm večer jsme přijeli do Sextenu. Tentokrát jsme zvolili cestu přes Linz a tauernskou dálnici, nikoli přes Mnichov a Brenner. Ale ono je to časově asi stejné, přes Rakousko je to možná trochu kratší.

Neděle

V noci navzdory předpovědím pršelo a ráno bylo zataženo, mokro a válela se mlha. Původní plán jít na ferratu "degli Alpini" padl, protože je strašně mokro a hrozí, že bude pršet i dopoledne. Moc se nám ani nechtělo ven z postele. Pak se přecejen mraky ale trochu trhly a tak jsme vyrazili na Monte Piana. Zaparkovali jsme u jezera Durrensee a chtěli jsme jít nahoru po stezce Pioniersteig. První problém nastal, když jsem zjistil, že nemám ferratovou brzdu. Druhý pak, když na odbočce na zmíněnou cestu byla natažená páska a ukazatel byl odmontovaný. Takže jsme nakonec nahoru vylezli po cestě Touristensteig, kde je jen pár míst zajištěno lany. Výbavu holky ani nevytáhly. Během stoupání svítilo slunce a bylo jak ve skleníku. Nahoře už bylo líp, pofukoval vítr a mračilo se to. Posvačili jsme a prolezli štoly pod vrcholem. Pak jsme se vydali po cestě 111 dolů do Rienztalu. Zvolili jsme variantu "attrezata", takže nás čekalo opět několik míst zajištěných lanem a pak už jen dlouhý sestup. V horní části jsme ještě prolezli kousek podminovavacího tunelu, kterým chtěli Italové vyhodit Rakušáky sídlící na vrcholu do luftu. Asi z toho nějak sešlo. Během sestupu začalo pršet a vydrželo to až dolů do údolí, kde se pak zas udělalo hezky. Nakonec jsme se ještě i vykoupali v potoce. Na závěr výletu jsme měli vynikající zmrzlinu v Toblachu.

Pondělí

Předpověď na dnešek byla původně špatná, mělo pršet dopoledne i odpoledne. Pak to změnili jen na odpoledne a nakonec nám nepršelo vůbec. Do větších výšek jsme si netroufli a tak jsme jeli do Fanestal, kde jsou dvě krátké ale hezké ferraty podél vodopádů stejnojmenného potoka. Zejména horní "Sentiero di Canyons" byl hezký. Sice krátký, ale podcházení velikého vodopádu po zajištěné římse bylo zábavné. Cestou zpátky jsme ještě zašli na bobovku v Innichenu. Vyjeli jsme lanovkou až na Haunold a pak po sjezdovce na bobu dolů. Bohužel bob měl automatickou brzdu, takže to zas nejelo tak rychle, jak jsem čekal ;-).

Úterý

Tak dneska jsme vyrazili na Strada degli Alpini. Mělo být hezky, ale spíš bylo zataženo a zima. Na výstup to ale nevadilo, to až na Rifugio Comici se do nás dala velká zzima. Zaparkovali jsme už na prvním parkovišti za vesnicí Moos v ústí údolí Fischleintal a dál už jsme šli pěšky. Čímž jsme ušetřili na jedno pivo :-). Cestou na chatu nás nikdo nepředehnal, zato my jsme předehnali spoustu lidí. Na chatě jsme si dali Schiwasser, Pivo a Kaiserschmarrn. O kousek dál jsme pak ještě snědli svačinu. Po celou dobu výstupu jsem nechápal, kudy to po protější stěně půjdeme, protože to vypadalo, že stěna je kolmá a žádná pěšina tam být nemůže. Ale jednak jsem věděl, že jsme tam už jednou šli, a pak taky už vím, že hory a skály vypadají z dálky jinak než ve skutěčnosti jsou. Takže pěšina v suti, vypadající že se tam musí lézt po čtyřech, je vlastně celkem pohodlná cesta... Během stoupání k rozcestí na němž odbočuje trasa 101 se trochu protrhaly mraky a udělalo se teplo. Pak už přišla ona římsa, co z dáli vypadala neskutčně neschůdně. V první části trasy byla skoro všude zajištěná lany a přišlo mi i zbytečné cvakat do něj brzdu, tak jsem se ho jen držel. Holky ale přecvakávaly poctivě, takže postup byl celkem pomalý. V protisměru jsme potkali mámu se dvěma dcerami asi ve věku Žofky, což mne uklidnilo, protože jsem nabyl jistoty, že cesta je průchozí. Zadní část trasy do sedla Elferscharte už není zajištěná a vede suťovými poli po stezce. Z dálky to opět vypadá naprosto šíleně, ale ve skutečnosti to je celkem pohodlný chodník, i když je fakt, že na většině míst by nebylo dobré zakopnout. V Elferscharte jsme to vzhledem k mnoha faktorům (bylo už pět hodin, kolem nás černé mraky a na pokračování trasy byla firnová pole) zalomili dolů a zpočátku nepříjemným suťovým sestupem částečně zajištěným lany jsme slezli po chodníku 124 do údolí k autu. Trasa měla něco přes 20km (GPS se věřit nedá, protože ve skalách se jí nedařilo, naměřila 27km) a převýšení 1444m, což naopak je věrohodný údaj.

Středa

Dnes jsme vyrazili na passo Giau, které leží ve výšce 2233 metrů, takže tím odpadl nástup z údolí. Ferrata na rifugio Nuvolau měla být krátká, avšak více technická. A vlastně to tak i bylo. Nejprve nástup po pěšině, pak stezka v serpentinách do malého sedla a pak po lanech a jednom žebříku překonání strmého stupně na krasovou plošinu. Po ní jsme došli až pod vrcholové skalisko Nuvolau, kde byl další žebřík a několik desítek metrů lana na vrchol k chatě ve výšce 2574m n.m. Tam jsme si dali pivo, svačinu a kafe a stejnou cestou jsme se vrátili zpět. Během návratu jsme se ještě zastavili v Cortině na zmrzlinu, kterou jsme ovšem nemohli najít a až Emča se musela doptat v informacích, kde tam mají nějakou gelateria. Parametry dnešního dne jsou 500 výškových metrů a 8km.

Čtvrtek

Nejlepší nakonec. Cesta štolami pod Patternkofelem vyšla díky předpovědím až na dnešek. A protže jsme už byli po čtyřech dnech celkem unavení, jeli jsme autem na Rifugio Auronzo a podnikli jsme to jako okružní trasu. Mýto na Auronzo stojí 30 Euro a čeká se na něj i tak pěkná fronta. Od chaty se pak valily směrem k Drei Zinnen Hutte davy jak na Sněžku. Většina lidí naštěstí jde po štěrkové "silnici", my jsme traverzovali Paternkoffel po pěšině o něco výš. Na chatě se davy nějak rozptýlily, takže ani na pivo nebyla taková fronta. Potom jsme už zalezli u Frankfurtského Párku do štol a po vlhkých schodech šplhali vzhůru. V polovině cesty do Gamsscharte štola končí a lezlo se štěrbinou zajištěnou lanem. Před námi byla ruská rodinka s malým klukem a ti lezli pomalu a zdržovali nás. Z Gamscharte následoval nepříjemný nezajištěný sestup po drolících se stupních a suti na římsu, která nás, už bez jištění, dovedla až do Pasportenscharte, kde pak následovalo ještě několik zajištěných míst zakončených jednou štolou. Cestou zpět v Inichenu si Emča s Žofkou daly ještě jednu bobovku, tentokrát si ji ale musely "zasloužit" výstupem po svých po sjezdovce ;-). K večeři jsme měli v restauraci u Klause zase tu výbornou pizzu a nacpali jsme se k prasknutí.