Z Liberce jsme vyjeli v 9:15 a v půl sedmé večer jsme byli v Trinsu. Cestou jsme chytili několik Stau v Mnichově na Mitlerer Ringu a pak kolem Garmische. V Kematenu jsme se ještě zastavili na nákup. Při příjezdu do Haus Nagele v Trinsu hustě chumelilo byla mlha a měli jsme trochu problém to najít, protože Google rozhodně nemá vždycky pravdu. Je dobré si zachovat zdravý rozum ;-). Příjezd k penzionu má údajně sklon 27 procent, jak říkal pan domácí. Každopádně se mi nepodařilo se do toho kopce rozjet, musel jsem scouvat dolů.

Pátek 30.3.

Počasí ráno bylo mizerné. Stále sněžilo a z okna nebylo téměř nic vidět. Byli jsme smířeni s tím, že jedeme šplhat někam po sjezdovce a volba padla na Stubaier Gletscher. Jenže cestou se mraky začaly trhat a tak jsem nadhodil původní plán, to jest Pfoner Kreuzjochl, kde jsme už jednou kdysi byli a kde by celý výstup měl být ve sklonech do 30%. Panuje lavinová trojka, jednak kvůli velmi silnému větru a taky kvůli sněžení, takže nikam do prudšího terénu jsme se pouštět nehodlali. Na parkovišti bylo několik aut, což mne potěšilo, a jako poslední ze všech jsme kolem půl jedenácté vyrazili v čerstvém avšak tajícím sněhu z parkoviště Hinterlarcher ve 1350m n.m. nahoru. Kousek jsme lyže museli nést, ale za posledním statkem se už dalo stoupat na lyžích. Celkem v pohodě jsme vyšplhali k Arztaler Hutte, kde jsme míjeli první lidi, kteří už sjížděli dolů. Když jsme vyšplhali dalších asi 300 výškových metrů k hřebeni, začalo fičet tak, že jsme se chvílemi skoro neudrželi na nohou, stopa zmizela, viditelnost v mracích a zvířeném sněhu klesla tak, že v muldovitém terénu nebylo vůbec vidět, co je před námi. Terén jako takový sice nebyl nebezpečný, ale jen za předpokladu, že člověk vidí, kam jde a může stopu vybrat. Jinak totiž hrozilo, že vlezeme do některé strmé muldy a tam něco už za této situace utrhneme. Takže jsme se otočili, sundali pásy, počkali na chvilkové projasnění a sjeli dolů zpátky k Hutte. Sjezd nebyl žádný Erlebnis, sníh dost těžký, ale šlo to. U Hutte jsme posvačili a vypadalo to, že se naplňje předpověď, že odpoledne se aspoň mraky protrhají. Tak jsme nasadili pásy a začali znovu šplhat za celkem příjemného počasí - slabšího větru, občasného slunce a docela dobré viditelnosti. Ve strmější pasáži asi ve 2200m n.m. jsem zkusil udělat lavinovou sondu. Svah měl přesně 30 stupňů a byl kupodivu celkem stabilní a bez viditelných vrstev. Jedině asi ve 20cm bylo slabé rozhraní, ale tím se člověk na lyžích prošlápl, takže nebylo nebezpečné. Jenže zatímco jsem kopal sondu se počasí zas zkazilo a původně jižní vítr se stočil k západu a zesílil, takže jsme opět sundali pásy a sjeli definitivně až dolů. Sníh pod 1900m n.m. byl už úplná sračka, dole pršelo a přitom probleskovalo slunce.

Sobota 31.3.

Tak dneska jsme skončili v Schizirkusu na Stubai. Ono to jinak nešlo, protože laviny byly na trojce až čtyřce a hlavně předpovídali déšť nebo sněžení a velmi špatnou viditelnost. Nebylo moc kam jinam se vrtnout. Od parkoviště jsme vystoupali v téměř nulové viditelnosti po "skiroute" 14 k horní stanici lanovky Gamsgarten. Leželo asi 10cm čerstvého lepivého sněhu a Rádě se dělaly na pásech bakule jak sviň. Mně kupodivu ne, ačkoli jsem oboje pásy doma mazal stejně - fluorovým tekutým voskem. U konečné lanovky se zrovna roztrhaly mraky a chvíli svítilo slunce, tak jsme seděli venku a dali si pivo. Sotva jsme o půl hodiny později vyrazili dál k Eisgrat, zase se zatáhlo a viditelnost se zhrošila, ale pořád se to jakž takž dalo až nahoru do Schaufeljochu ve výšce 3162m n.m. Dál už se jít nedalo, takže jsme shodili pásy a začali sjíždět dolů. Bohužel během chvíle klesla viditelnost na pět, možná deset metrů a spustila se chumelenice. Takže nezbývalo než jet dolů téměř poslepu po modré sjezdovce až k Dresdnerhutte, resp. ke stanici lanovky poblíž. Dresdnerhutte jsme totiž vůbec neviděli a ani jsme nenašli pokračování "skiroute" směrem k dolní stanici lanovky. Navíc na tablu tak skiroute svítila jako že je zavřená, tak jsme nakonec poprosili chlapíka z obsluhy lanovky aby nás vzal dolů i bez skipasu. Netušili jsme kudy cesta dolů vede a nebylo vidět na krok, takže sjezd by stejně za nic nestál.

Neděle 1.4.

Dnes jsme vyrazili do Obernbergu, což je údolí přes kopec od nás směrem na Brenner. Na jeho konci je parkoviště a vede od něj Rodelbahn k jezeru Obernbergersee a dál pak poměrně mírný terén až na hranice s Itálií do výšky asi 2200m n.m. Lavinová situace se moc nezměnila, sice už není nikde čtyřka, ve zprávě se nevyskytují slova jako "gefarhliche Situation", ale popis je stále víceméně stejný, takže není moc na výběr. Na parkovišti bylo ráno jen pár aut, ale stopa byla, někdo před námi šel. Počasí bylo celkem přijatelné, ovšem jen do chvíle, než jsme vyšli nad hranici lesa. Pak se zase zatáhlo, viditelnost klesla a díky difusi nebylo vidět žádné terénní tvary. Kousek pod hřebenem už zase fičelo tak, že stopa nebyla žádná, vidět taky skoro nic, takže opět nezbylo než to otočit. Sjeli jsme ve větrem utaženém sněhu asi sto výškových metrů k jakési boudě, kde jsme trochu chránění před větrem posvačili. Zas se zdálo, že se počasí vylepšuje, tak jsme podnikli druhý útok na vrchol, ale situace se opakovala. Díra v mracích se záhy zacelila a bylo zas vidět jen šedivé nic. Tak jsme holt sjeli dolů. Sníh byl v dolních partiích těžký a mokrý. Na parkovišti jsme si dali v hospodě pivo a makovec a celou dobu byla venku vánice. Ale když jsme vyšli zase ven, najednou se to roztrhalo, přestalo chumelit a udělalo se hezky.

Pondělí 2.4.

Včera, když jsme se vraceli z Obernbergu, míjeli jsme odbočku na parkoviště k bývalé sjezdovce na Stattelberg. Tam jsem taky měl v plánu nouzovou túru pro špatné podmínky, ale myslel jsem, že dole už nebude sníh. Nicméně osvítil mne duch svatý a ze zvědavosti jsem k parkovišti odbočil. Kupodivu bylo plné aut a sníh až dolů. Okamžitě padl nápad využít dobrou předpověď na pondělí, přivstat si a ještě než vyjedem domů si vyšplhat aspoň k jednomu Gipfelkreuzu. Nápad se ujal a tak jsme vstávali v šest a v půl osmé už jsme šplhali jako první vzhůru. Nebe bylo jasné a sníh zmrzlý. Převýšení 800m na třech kilometrech jsme zvládli za hodinu a třičtvrtě a zatímco ostatní se teprve štrachali z aut, my už jsme se kochali kruhovým rozhledem na vrcholu. Dolů jsme jeli po severním úbočí, kde byl aspoň 300 výškových metrů, světe div se, ještě prašan. Na Sattelbergalmu jsme si dali pivo, míchaná vejce a preclíky a zatímco nahoru se valily davy, my jsme sjeli po zmrzlém firnu zpět k autu. Chvíli po jedenácté jsme pak odjížděli domů.