Neděle 7.9.

Téměř na den stejně jako loni jsme včera vyjížděli zase do Itálie. Rozdíly jsou tři: jedeme vlakem, jedeme na týden a jedeme na východní pobřeží do krajů Marche a Abruzzo. Podobnost je jedna: po dlouhém období nic moc počasí přišly u nás krásné dny pozdního léta a tak se člověku ani moc nechce z toho ujíždět. Nevědomky jsme si vybrali ideální den na cestu - ráno totiž stávkovali zaměstnanci části DB, takže po celém Německu snad nebyl jediný vlak bez zpoždění. Některé vlaky nejely vůbec a jiné měly hodinová zpoždění. Takže jsme měli vlastně kliku, že jsme do Mnichova dojeli včas. I když v Norimberku už to vypadalo dost nahnutě, protože v jednu chvíli se zdálo, že ze tří ICE vlaků nepojede včas ani jeden. Do toho zmatku jsme měli vzrušení ještě s tím, že nám v Liberci dali Interrail jízdenky do špatné obálky a chyběl nám travel report, o kterém bylo v návodu psáno, že je bez něj jízdenka neplatná. Představa, že bychom měli jízdenku vyhodit a vrátit se domů kvůli nějaké pitomé obálce, mi přišla absurdní a vzalo mi to náladu. Naštěstí nám obálku na nádraží v Drážďanech vyměnili a tak jsme mohli jet dál. Noční vlak mne překvapil tím, že vagon byl snad ten nejhorší, co v celém Německu našli. Starý rozvrzaný kupátkový křáp to byl. Ve čtyři ráno jsme konečně vystoupili v Bologni a přemýšleli co dál. Zvítězil nápad popojet prvním courákem do Rimini a zajít tam k moři se vykoupat. v deset jsme pak pokračovali do Ancony, kde hnez navazoval přípoj do Civitanova. Ve 12:12 jsme byli na místě, tedy po 26h cesty, ale tři hoďky by se z toho neměly počítat, jelikož jsme je strávili u moře. Kemp jsme našli v pohodě, je na borovicemi porostlém kopci asi 3,5km od nádraží. Odpoledne jsme zašli na promenádu k moři, dali si nějaké to pivo a na kraji města se vykoupali.

Pondělí 8.9.

Půjčili jsme si skútr, abychom se mohli podívat někam kousek dál. Pro dnešek jsme zvolili okruh vnitrozemím. Krajina je tu hodně kopcovitá a podobná Toskánsku. Vinice, pole, olivovníkové háje a na kopcích středověká města s domy namačkanými na sebe a úzkými uličkami. Na úpatí kopců jsou pak nové obytné čtvrti. Ve dvou z těchto měst jsme se zastavili pobejt - v Civitanova Alta a ve Fermu. Ve druhém ze jmenovaných byla na temeni kopce placka s krásným parkem a kostelem, kde zrovna někdo cvičil na varhany a znělo to úžasně.

Úterý 9.9.

Středa 10.9.

Dneska jsme vyměnili skútr za auto a moře za hory. Ale než jsme opustili pobřeží, zajeli jsme se ještě vykoupat do Elpidia na stejné místo, jako jsme byli včera. To bylo ještě hezky. Když jsme ale po obědě jeli po raccordo do vnitrozemí, bylo už oblačno a chvílemi pršelo. První kopce přišly asi tak po 80km. Odbočili jsme z rychlostní silnice vlevo a začali šplhat do hor. Nejprve v mírně stoupajícím údolí do Visso, pak o trochu strměji do Castelangelo a nakonec v mnoha serpentinách na náhorní planinu s městečkem Casteluccio ve výšce asi 1300m. Tam se otevřela nádherná a zajímavá krajina. Placka obklopená vysokými a travnatými horami, žádné stromy, a na té placce spousta políček. Nic podobného jsem zatím nikdy neviděl. V Casteluccio to docela žilo a bylo tam dost obchůdků s čočkou, pohankou a jinými plodinami o kterých jsme usoudili, že se pěstují na oněch políčkách a jsou zachycené na pohlednicích kvetouce mnoha různými barvami. Protože už bylo docela pozdě, rozhodli jsme se nechat druhou část cesty horami na zítra nebo pozítří a jet do našeho nocležiště nejkratší cestou. To jest přes Ascoli Piceno a Teramo. Cestou nás chytila taková průtrž mračen, že se nedalo chvíli vůbec jet, ulice města se proměnily v řeky a podjezdy pod tratí v hluboké tůně, kde se topila auta. My měli štěstí a projeli jsme, takže jsme nakonec večer dorazili do bébéčka. Leží na stráni nad Montorio del Vomano a je to moc pěkně opravený starý kamenno-dřevěný dům. Výhled do údolí je parádní, tomu odpovídá poměrně náročný příjezd strmou kamenitou cestou, kde má náš Panda co dělat :-). Výhled je ale na prd, když od té doby, co jsme přijeli, tak stále leje :-(.

Čtvrtek 11.9.

Dnes ráno kupodivu nelilo, bylo pouze oblačno. Fabrizio, to je pan domácí, nám dal několik tipů, kam se jet podívat do Gran Sasso. První zajímavé místo byl dálniční tunel pod horami a to jednak svojí délkou 10km a taky tím, že uprostřed je odbočka do laboratoře jaderné fyziky, což je boční tunel zavřený obrovskými ocelovými vraty. Člověk si tam připadá hodně tajemně. Hned za tunelem jsme z dálnice zase sjeli a začali šplhat v mnoha zatáčkách na Altopiano Imperatore, rozlehlou a úplně placatou náhorní plošinu ve výšce kolem 1600m n.m. Krajina tam byla podobná včerejším Monti Siblini, to jest travnaté plochy kam jen oko dohlédne, zaoblené kopce a jen hlavní hřeben skalnatý. Dojeli jsme na konec silnice a sotva jsme vyrazili, že vyšplháme na hřeben, začalo lejt. Takže jsme se vrátili k autu a popojeli kousek zpátky k chatě, kde prodávali maso, salámky a sýry, přičemž maso si mohl člověk rovnou ugrilovat na železných korýtkách s dřevěným uhlím. Bylo jich tam hafo, ale zapálené byly jen dva, prostě sezóna už je pryč. Koupili jsme si rostici, sýr, pivo, víno a přečkali tam nejhorši slejvák. Když přešel, popojeli jsme kousek a šli se podívat do vápencového kaňonu, kterým se asi při tání sněhu každý rok valí voda. Teď byl i přes déšť víceméně suchý. Počasí se trochu vylepšilo a doknce vylezlo slunce, ale vítr zas pro změnu zesílil ve vichřici. Než jsme ale sjeli do vesničky Santo Stefano, zase se zatáhlo. Zmíněná vesnička byla dost smutná, vylidněná a spousta domů poškozená zemětřesením v roce 2009. Věž se dokonce zřítila. Vyjeli jsme zase zpátky na Altopiano, protože jsme se ještě chtěli podívat na nejvyšší místo, kam vede silnice, na Campo Imperatore ve výšce asi 2100m. Bohužel byla mlha s viditelností tak 10m, takže jsme viděli úplné prd. Bylo tam jakési nepřiliš vábné rifugio, kde jsme se až z desky na zdi u vchodu dozvěděli, že to je ta slavná chata, odkud byl v roce 1943 německými parašutisty unesen tehdy již uvězněný Benito Mussolini.

Pátek 12.9.

Ráno bylo zataženo. Měli jsme v plánu jet se podívat k jezeru, vlastně přehradě, Lago di Campotosto. Během snídaně nám Fabrizio poradil jeden výlet na hory nad jezerem, odkud měl být nádherný výhled. A opravdu byl, i když trochu zakrytý mlhou a mraky, takže vrcholky Gran Sasso nebyly vidět. Potíž však byla s orientací. Cesty byly značené mizerně a nad hranicí lesa už vůbec. A ani žádné stezky nikde nebyly, takže se prostě muselo jít nekonečnými loukami přímo za nosem. Vrchol byl naštěstí označený křížem a mlha se roztrhala díky vichřici, která se zvedla během doby, kdy jsme stoupali nahoru. Sestup dolů z výšky 2150m zpátky k autu do 1300m byl náročnější než výstup. Snili jsme o tom, že je sníh a máme na nohou skialpy. Sotva jsme došli k autu, tak začalo pršet. V mírném dešti jsme objeli celé jezero, přičemž na některých místech jsme si připadali skoro jako někde na Balkáně. Široké a relativně dobré silnice jevily zřejmé známky stáří a naprosté nevyužívanosti. K večeru jsme si ještě znovu zašplhali nekonečnými serpentinami, tentokrát do vesnice Pietracamella a horského střediska Prati di Tivo. Teda střediska..., no jedna kabinka a dva vleky tam byly, ale nádherné panoráma nejvyšší části Gran Sasso, do níž je to východisko i pro pěší túry. Na Campo Imperatore je to odtamtud "kousek" pokud jde o kilometry, zatímco po silnici je to tak 60km.

Sobota 13.9.

Dneska jsme tak trochu nevěděli, co podniknout. Jestli už jet rovnou k moři, nebo se cestou ještě zajet někam podívat. Ráno bylo jasno.a Ráďu napadlo, že bychom mohli ještě jednou zajet do Prati di Tivo a udělat tam malý výlet. Nakonec se z toho vyklubal docela velký výlet. Nejprve jsme pod lanovkou vyšplhali k horni stanici na Madonina, odkud byly překrásné výhledy. Ale potom nám to nedalo a došli jsme až na rifugio Franchetti ve výšce přes 2400m. Cestou jsme procházeli mrakem, ale nahoře bylo zas jasno a dokonce bylo vidět i moře. Cestou zpátky jsme díky chybějícímu značení zase bloudili, tentokrát v lese mezi bikerskými sjezdovými traily. Navečer jsme ještě navštívili krátce město Civitella, patřící údajně mezi nejkrásnější města Itálie. Hezké město to rozhodně bylo, leželo jak jinak než na kopci, na jehož vršku stála pevnost. A docela to tam žilo. Večer jsme se ubytovali v hotelu v Pedaso, za 56 Euro na noc.

Neděle 14.9.

Ráno jsem brzo vstal, jel vrátit auto do Civity a prvním ranním vlakem jsem se vrátil do hotelu na snídani. Pak jsme sbalili bagáž a odebrali se na pláž čekat na odpolední vlak. Našli jsme si pěkné místečko na kamenech, kde jsme se mohli roztáhnout aniž by se do všeho dostal písek. Bylo příjemně, ne horko, a pofukovalo. To byla dohromady zrádná kombinace a trochu jsme si připálili bílá místa. Ve tři jsme nastoupili v Pedasu do prvního vlaku a po 24h a 6 přestupech jsme ve tři dalšího dne z vlaku v Liberci vystoupili. Delší pauzu jsme měli jen v Bologni, kde jsme i s těžkými bágly na zádech zabrousili do vedlejších uliček a našli zapadlou místní pizzerii s forno al legno, kde jsme si dali vynikající pizzu prosciutto e funghi. Vedle byl i krámek s potravinami, takže k tomu byl i studený Moreťák. Slupli jsme to na náměstíčku před jakousi historickou budovou.