Neděle 8.9.

Z Liberce jsme odjížděli včera kolem páté odpoledne za naprosto dokonalého počasí. Až mi to bylo líto odjíždět. Měli jsme velkou časovou rezervu, protože nás čekalo 1200km a na místě jsme měli být po desáté dopoledne. Cesta probíhala bez jakýchkoliv zvláštností. Jediné, co stojí za zmínku, byl podivný jev při stoupání z Innsbrucku do Brenneru, kdy se v jednom místě najednou zvedl silný vítr a teplota na několika málo kilometrech stoupla z 16 stupňů dole v Innsbrucku na 22 stupňů. Bylo asi 3:30 ráno.. Za chvíli to zas rychle kleslo na 18. Ke konci cesty už jsme toho měli opravdu plné zuby a těšili se na to, že si lehneme a budeme spát. Ubytovali jsme se ve vsi Quiesa/Massarosa v B&B Sunrise a dostali hezký pokojík s balkónem a výhledem na vesnici. Ze spaní nakonec sešlo a místo toho jsme se jeli vykoupat k moři do Marina Vecchiano. Počasí se ale zkazilo a už cestou nás zalila menší přeháňka. Cestou k plážím jsme míjeli šňůry aut, jak prchaly od moře, takže když jsme dorazili na pláž, nebyl tam skoro nikdo, poprchávalo a nad mořem bylo úplně černo. Vykoupali jsme se v docela teplém moři, ale pak jsme raději jeli zas zpátky, protože nebylo jisté, kdy zas začne pršet. Celkem 45km. Večer jsme si zašli na pizzu a pak do místní hospody na víno.

Pondělí 9.9.

Předpověď na dnešek byla docela dobrá, takže jsme vyjeli na celý den na kolo. Z mapy jsem vykoukal, že by se tu dal udělat pěkný vyhlídkový okruh apuánskými alpami s několika tunely a maximální výškou asi 1030m n.m. Znamenalo to, že jsme nejprve museli do Pietrasanty po strada statale, kde byl dosti silný provoz. Ale zjistil jsem, že se to tady dá. Chce to hlavně do toho provozu zapadnout, nevyčnívat. Naštěstí tu taky nejsme jediní silničáři, Italové na silničkách jezdí, takže řidiči jsou zvyklí. A jsou v pohodě, nedělají žádné zlomyslné kousky jaké někdy člověk zažije v Čechách. Z Pietrosanty jsme už po vedlejší silnici vjeli do hor do města Seravezza, kde jsme v místním informačním centru od velmi milých lidí dostali nějaké mapy a rady. Pak už jsme stoupali a stoupali.. po výborném asfaltu 15km k tunelu pod sedlem Cippolino, pak za tunelem kus zase dolů a pak dalších 5km nahoru. Celkové převýšení asi 1200m. Zajímaý byl rozdíl v krajině mezi vnitrozemím hor a svahy orientovanými k moři. Zatímco to první bylo tvořeno především bukovými a kaštanovými lesy, to druhé byla typická voňavá středomořská vegetace. Včetně fíků, které byly vesměs nezralé, až jsme pak objevili několik stromů se zralými a sladkými plody. Při sjezdu jsme projížděli vesicí Sant Carlo Terme, kde je plnírna minerálek. Tak jako i jinde v Itálii tam byl kohoutek, kde se dalo doplnit zásoby. Škoda že to není takhle taky u nás. V Masse jsme si na náměstí dali pizzu a pivo, pak jsme se propletli městem až do mariny a pak nás čekalo 15km po naprosté rovině a krásně široké pobřežní silnici bez většího provozu do Viareggio. Poslední kus cesty do Massarosy byl zase v honě silném provozu, takže celkem vzrůšo. Celkem tedy dneska asi 110km a 1200m do výšky.

Úterý 10.9.

Dnešek naopak nesliboval moc dobré počasí. Mělo být zataženo a občas pršet. Tak zataženo vesměs bylo, ale pršet začalo až k večeru. Zato ale pořádně. Jeli jsme tedy tentokrát autem podívat se do vnitrozemí Toskánska do Volterry. To je město na strmém kopci uprostřed zvlněné toskánské krajiny, které bylo jedním z center etruské civilizace. Dnešní památky jsou spíš až z doby středověku, což ale nijak nezmenšuje ten pocit, že na člověka dýchnou dávné zašlé věky. Krásné to bylo zejména ve starém paláci, kde dneska sídlí radnice a ve kterém jsme po zaplacení mírného poplatku mohli vyšplhat na věž a kochnout se pohledem z ještě větší výšky. Zajímavou stavbou byla taky středověká věznice, která ovšem nebyla žádnou atrakcí pro návštěvníky, nýbrž fungujícím nápravným zařízením. Prošli jsme město křížem krážem, nakoupili nějaké místní víno a pak jsme druhou stranou kopce sjeli do Saline di Volterra. Těšil jsem se, že tam bude něco zajímavého kolem těžby soli, ale bylo tam prd. Jen zašlé mrtvé nádraží se zrezavělými kolejemi, kde jako zombie stále svítilo červené návěstidlo na konci hlavní koleje. Zpátky do Massarosy jsme jeli po silnici 68 a pak 13, z nichž zejména ta druhá byla nádherná. Vinula se úbočím kopců a mimo jiných krás poskytovala báječné výhledy na moře. Bohužel se spustil liják, takže jsme si to už potom moc neužili.

Středa 11.9.

Dneska bylo zas poměrně hezky a tak jsme se vydali na kolo do Pisy. První část cesty do Vecchiana už jsme znali, za mostem jsme pak vzali první bílou odbočku vpravo do Pisy. Pisa je naprosto obyčejné město, které nebýt té slavné věže, tak by nenabízelo nic zvláštního. A i ta věž jako by tam nepatřila, na velké travnaté ploše najednou stojí tři stavby z bílého kamene a věž je jednou z nich. vůbec se to tam nehodí. Ale je fakt šikmá dost; neuvěřitelné, že stojí. Z Pisy jsme se pak jeli podívat do Marina di Pisa a Tuscania. Nebýt silného větru a obrovských vln dalo by se tam na oblázkových plážích pěkně vykoupat. Ostatně o kus dál jsem to na nějakém "Lido di ..." zkusil a plavčík mne hned vyhnal. Vlastně tam kromě něj nikdo jiný nebyl. Kolem jakéhosi vojenského zařízení americké armády jsme se vrátili do Pisy a ještě než jsme se vydali na cestu zpět, prozkoumali jsme nádraží a získali informace na zítřejší výlet vlakem. Abych nezapomněl, cestou do Tuscanie jsem v poli kousek od silnice zahlédl cosi, co vypadalo jako stožár trakčního vedení. Potom se mi zdálo, že rozeznávám i zbytky tratě. Nakonec se doměnka potvrdila, až do padesátých let tu fungovala alektrifikovaná trať Pisa - Tuscania - Livorno. Výlet na kole nám dal asi 70km. Večer jsme si pak ještě zajeli autem do Lucca. Je to opravdu krásné město, má kompletně zachovalé hradby kolem celého středověkého jádra, na kterých se hlavně provozuje sport. Bylo tam mračna běžců a cyklistů. Pak jsme sešli do města a i tam to bylo moc pěkné. Středověk jako vyšitý. A hlavně přiměřeně turistů a krámů s blbostmi. Kruhové náměstí obklopené domy postavenými na základech původního římského amfiteátru stojí za to. Večer a v noci opět přišla pioggia a protože jsem blb, nechal jsem otevřené okno v autě, takže ráno v něm byla potopa..

Čtvrtek 12.9.

Když jsme se v úterý vraceli z Volterry po klikaté SP13 úbočím kopců, začal jsem přemýšlet, jak se sem dostat na kolo. Z auta, navíc za deště, to není ono. Vymyslel jsem, že popojedeme vlakem z Viareggio do Rosignano a zpátky pojedeme na kole. Vyjeli jsme v devět a v deset měl jet vlak z Viareggia. Stihli jsme to v pohodě, akorát mi automat na jízdenky sežral 2 Eura a vlak měl 20min zpoždění. Nějakým zázrakem to ale trochu nahnal, takže přestup v Pise byl v pohodě. V Rosignanu jsme si nejdřív našli Alimentari (krámek s policemi jako u starého Pejši na Proseku) a posvačili. Pak jsme si ještě dali kafe v Rosignano Maritimo, nádherném městečku o několik km dál na kopci. Na druhé straně kopce jsme sjeli k jezeru Lago di Santa Luce a krajinou, která se Rádě nezdála moc toskánská, jsme dojeli až na křižovatku se silnicí SP13, kterou jsme už znali z úterka. V Santa Luce jsme si chtěli dát v Osterii pivo, ale neměli. Tak jsme pokračovali dál nádhernou krajinou nahoru a dolů po silnicích téměř bez provozu do Casciana Alta, kde jsme proti původnímu plánu odbočili vlevo do Lari. Město na kopci s hradem na vrcholu jsme objeli a obešli jsme i onen hrad. Opět krásné výhledy, ale žádná hospoda nebo obchod. Na ukazateli žízně už svítila oranžová kontrolka, když jsme v Perignanu konečně zastavili u bufetu, kde měli nejen výborně vychlazené 0,66l láhve birra Moretti, ale také špagety na váhu. Po doplnění tekutin a energie nás čekaly už jen roviny a silnice známé z úterka. Ale stejně jsme maličko bloudili, takže do Uliveto Terme jsme se museli kousek vracet. Zbytečně, protože park s prameny byl zavřený. Výlet jsme po 110km zakončili večeří v Osteria Le Terme v Massaciucoli.

Pátek 13.9.

Dneškem skončil náš pobyt u paní Antonelly v Massarose. Počasí bylo dobré a tak jsme se chtěli trochu vykoupat v moři. Dopoledne jsme se ale nejdřív zajeli podívat do Pontedery do muzea továrny Piaggio. Měli tam celou skoro sedmdesátiletou historii slavné vosy "Vespa" a některé kousky, jako například raketometný skútr, byly opravdu bizarní. Odpoledne jsme přejeli do známé Mariny di Pisa, abychom se vykoupali na oblázkové pláži rozprostírající se přímo na před městskou "kolonádou". Lidí moc nebylo, místní už asi mají koupání dost. Navečer jsme sedli do auta a vydali se do nové ubikace Castagni Di Oro v obci Bagni Di Lucca. Ukázalo se, že ony lázně jsou spíš díra mezi strmými svahy hor a vesnička, kde se nachází náš "Bed & Breakfast", je naprostý konec světa. Shluk kamenných domů klasicky po středomořsku nalepených na sebe se tyčí na svahu hor ve výšce 650m n.m. a jede se k němu 6km dlouhou silničkou plnou serpentin. O něco míň než z Liberce na Ještěd. BBčko je krásný, 350 let starý, kamenný dům opravený dvěma angličany, kteří tu trvale bydlí a provozují jej. Dalo by se říct, že je to takový kousek Anglie v Toskánsku.

Sobota 14.9.

Dnes jsme ještě pořád za hezkého počasí vyjeli na kolo. Poloha BBčka není moc dobrá na to vyrážet přímo, takže jsme raději popojeli autem do Castelnuovo di Garfagnana. Nechali jsme ho na parkovišti u supermarketu a přesedlali na kolo. Cílem bylo "Alpe San Pellegrino", které podle mapy mělo mít výšku jako Sněžka, tedy 1602m. Naše startovní výška byla 350m n.m. a vzdálenost do cíle 30km. Takže shrnuto a podtrženo jsme jeli 30km do kopce (průměr asi 13,5 km/h) a 30km zase zpátky. Ale stálo to rozhodně za to. Nádherné výhledy do údolí Serchio, kaštanové lesy, pak bukové lesy, vrcholky hor travnaté a porostlé borůvčím. Jen kdyby nebyla nahoře taková zima. Ani rukávy a bunda nepomohly k tomu, abychom nepřijeli zpátky dolů zmrzlí jako drozdi. Cestou zpátky jsme se ještě zajeli podívat na most "Pont di Maddalena", krásný jednoobloukový most z desátého století.

Neděle 15.9.

Kdeže je včerejší slunce... dneska lilo, lilo a lilo. A nebyl to žádný deštík, nýbrž slejvák jako hrom. Ráno bylo jen zataženo, ale nepršelo. Začalo to až cestou do Levigliani, kam jsme vyrazili navštívit jeskyně Antro Del Corchia, údajně největší jeskynní systém v Itálii a jeden z největších v Evropě. Bylo to skutečně impozantní. Naše české jeskyňky jsou proti tomu myší dírky. Celý komplex je tvořen 60km jeskyní, přičemž nejnižší partie jsou 400m n.m. a nejvyšší až téměř pod hřebenem hor ve výšce kolem 1600m. Okruh, který se prochází, téměř výhradně po ocelových lávkách a schodištích, je dlouhý 2km a trvá 2h. Prostory jsou to opravdu obrovské a krápníková výzdoba krásná. Na rozdíl od našich jeskyní je ale většina krápníků už neaktivních. Odpoledne jsme pak v dešti autem projeli oblast kolem Camaiore. Doufejme, že se to počasí zase zlepší.

Pondělí 16.9.

Ráno jsme se probudili do husté mlhy. Měli jsme v plánu nějaký pěší výlet po horách a tak jsme si říkali, že hlavní je, že neprší. Když jsme vyjeli, mlha se začala rozpouštět a v Castelnuovo už bylo hezky. Ve stejném marketu jako předevčírem jsme nakoupili nějaké jídlo a pak jsme druhou, kratší, silnicí přes San Pellegrino vyjeli do nejvyššího bodu silnice nad passo Radici. Když jsem v ukrutných zatáčkách řadil občas jedničku, tak jsem byl opravdu rád, že jsme v sobotu jeli nahoru na kole tou druhou silnicí, která je delší, ale méně strmá. Tahle silnice byla totiž opravdu prudší, než by bylo zdrávo. Auto jsme zaparkovali na sedle a vydali se pěšky po hřebeni jižním směrem. Byla to úzká pěšinka vinoucí se po ostrém hřebeni, ze kterého na obě strany padaly strmě alpínské louky a pod nimi většinou husté lesy tvořené buky poměrně nízkého vzrůstu. Později se les objevil i na hřebeni a procházeli jsme jím. Byl temný a strašidelný. Asi po dvou hodinách jsme došli na otevřenou planinu a la Malá Fatra, kde jsme v mírném dolíku chránění před větrem posvačili. Pohled na východ ukazoval úplně jinou krajinu než na západ k moři. Připomínal naše nebo nižší rakouské hory - otevřenou krajinu s loukami a roztroušenými staveními. Zatímco na západ byly hluboké bukové lesy s vytrčenými shluky na sebe nalepených domků středomořských vesniček. Ze západní strany taky končily těsně pod hřebenem nějaké lanovky a vleky. Protože se zatáhlo a viditelnost klesla na takových 30m, šli jsme zpátky po vrstevnicové vozové cestě vedoucí kousek pod hřebenem. Když jsme pak sjeli opět do údolí, počasí se opět trochu zlepšilo, takže jsme si našli zastrčený koutek u řeky Serchio a uvařili si k večeři špagety.

Úterý 17.9.

Navzdory všem předpovědím celou noc pršelo. Až ráno, když jsme opouštěli Brandeglio, vysvitlo sluníčko a počasí se začalo zlepšovat. Naším cílem bylo město Siena, kde jsme v centru našli nějaký levný hotýlek, který na webových stránkách tvrdil, že má privátní garáž pro auta, motorky a kola. Asi 150km cesty nám zabralo tři hodiny, takže kolem jedné jsme vjížděli do Sieny. Projeli jsme branou v hradbách a ocitli se v úzkých uličkách, kde se sotva vešlo auto. Najednou jsme byli v centru mezi spoustou lidí, kde bylo auto dost nepatřičná věc. Museli jsme zastavit na nějakém náměstíčku a šel jsem hledat ten hotel. Jeho vchod jsem našel v uličce asi o 20cm širší než auto. Když jsem se v recepci ptal na tu garáž, chlapík na mně zíral jako zjara. Že prý na internetu nic takového napsáno nemají. Asi jsem si to vymyslel, ne? ... Koukal jsem z toho centra vypadnout co nejdříve, jenže kudy? Bludiště jako svině, vjet do slepé uličky, tak je konec. No do slepé jsem nevjel, ale do nějaké poloslepé, ve které po strmém klesání, kdy na každé straně zbývalo mezi zrcátky a zdmi několik centimetrů, následovala pravoúhlá zatáčka do nějaké brány. Nedalo se to vytočit najednou, musel jsem šíbovat a i když jsem zíral do zrcátek, trčela tam zřejmě nejaká cihla, kterou jsem v zrcátku neviděl a levý zadní blatník dostal zásek jako hrom. Propadal jsem už panice, protože jsme tam bloudili dál a nemohli se dostat ven. Pomohla až četnice ve vrátnici četnické stanic, která mi poradila cestu pryč z centra města. Přemýšleli jsme, co dál. Směrem na Asciano jsem našel nějaké Agriturismo, tak jsme se tam vydali. Jenže zase ouha, najednou se silnice změnila v prašnou cestu a museli jsme jet 15km po ní. Roleta, prach. A hlavně na silniční kolo nepouitelné, nejsem magor. Dohrkali jsme se tedy po ní až do Asciana. Tam byla naštěstí v místním infocentru šikovná slečna, která nám poradila hotýlek přímo ve městě. Dostali jsme pěkný apartmánek i s kuchyňkou a klimačkou za 85 Eur na noc. Okna jsou sice na ulici, ale čert to vem, hlavně že máme po dnešku kam hlavu složit. Večer jsme se šli jen projít po městečku a na zašli na moc dobrou pizzu.

Středa 18.9.

Dneska zase vyrážíme na kolo a v našem hotelu nejsme rozhodně jediní. Větší část lidí na snídani je oblečená v cyklistickém. Z Asciana vyjíždíme po vedlejší silnici směrem na Chiusure a Abbazia di Monte Olivetto. Cesta vedla přes kopce a nejprve všude převládala hnědá barva nekonečných zoraných polí téměř bez zelené vegetace. Na druhé straně hřebene už přibylo zeleně lesů a objevily se obrovské rokle, ne však skalnaté, ale tvořené hliněnými "útesy". Opatství ukryté v lese bylo sice mohutná a monumentální stavba, ale jinak nenabízelo nic zvláštního, takže jsme záhy pokračovali dál dlouhým sjezdem do Buonconvento. Asi že kolem nejsou žádné skály a jen hlína, tak zdejší domy nejsou kamenné, ale výhradně cihlové. Kromě barvy domů to ale charakter měst nemění - průchody, brány, pavlače, uličky na šířku auta. Po krátké pauze a jednom Moretti jsme pokračovali dlooouhým stoupáním do Montalcina, města na vrcholu kopce tyčícího se nad okolní krajinou ve výšce téměř 600m n.m. Městečko je to proslulé vínem odrůdy Brunello (nebo to možná není odrůda, ale jen jméno místní DOC, nevím..), které jsme řádně ochutnali v jedné vinotéce. Měli tam automatizovaný systém. Vyfasovali jsme čipovou kartu a mohli jsme ochutnat z asi 100 různých lahví. U každé lahve byla na displeji cena a vždy pro asi 10 lahví byla čtečka. Člověk zastrčil kartu a zmačkl čudlík u požadovaného vína. Z trubičky pak do sklenky vyteklo asi půl deci, možná ani ne. Na kartu se pak zapaslo tu euro, tu dvě, někde i osm. Vína byla výborná, ale myslím, že trochu předražená. Ostatně nejvíc mi chutnalo nejlevnější z vín, která jsme ochutnali, láhev byla za 7 Euro. Potom jsme objeli město, dali si ješte kávu a zmrzlinu, a sjeli z kopce zase dolů ke zrušené trati do Grosseta. Podél ní jsme relativně po rovině dojeli do San Giovanni. Cestou jsme sice chtěli odbočit do nějakých terme, ale byl to zas bjeli put, takže z odbočky rychle sešlo. Mé město je město tartuffů, jenže ty mají sezonu až v listopadu, takže jsme je viděli jen na plakátu lákajícím na nějaké listopadové slavnosti. Vypadají jako brambory. Odbočili jsme doprava a šplhali zas několik km do kopce do Montisi. Montisi má také, stejně jako Montalcino, svoje DOC a jistě neméně dobré. Ale že si asi nechalo ujet vlak reklamy (... už dávno, koleje jsou zrezlé a návěstidla už nesvítí), tak tam nebyla ani anglická ani jiná noha. Kromě nás. Obrovský rozdíl proti Montalcinu. Poslední městečko, kterým jsme projížděli, byla Trequanda. Stejně malebné, jako všechna předchozí, a podobně ospalé. Tedyt kromě Montalcina, to ospalé rozhodně nebylo. Poté, co jsem vydupal brutální kopec do brány města, mi místní děda něco začal vykládat. Rozuměl jsem jen "duro" a tak jsem přikyvoval. Duro ten výjezd byl. Pak jsem mu řekl "ceco" a on na to "á, cecoslovakia...". Bylo to milé. Večer jsme ještě po chvíli hledání prozkoumali nádraží v Ascianu. Provoz na trati Siena - Chiusi je stále poměrně hustý a vlaky jsou využívané, nicméně velké nádraží pamatuje i lepší časy železnice a hlavně dobu, kdy ještě fungovala trať do Grosseta a byla jedinou spojnicí Sieny s tímto městem. Opět tu měli nádhernou pumpu pro doplňování vody v parních lokomotivách s dvoubarevnou lucernou.

Čtvrtek 19.9.

Dalo by se říct, že celý život sním o tom vykoupat se v nějakých přírodních termálních pramenech. Žádné bazény, župany a skříňky, nic. Jen díry v zemi a v nich bublající teplá minerálka. Asi 40km odsud jsou Bagni Petriolo, kde se zdálo, že by se mi sen mohl splnit. Cestou tam jsme opět skončili na nějakých štěrkových cestách ztraceni ve středomořských lesích, takže nám to trvalo dvakrát déle. Špatná mapa = prohraná válka. Ale termály stály za to. Ze skály u říčky v hlubokém údolý vytékal silný pramen sirné vody asi 40st teplé, jehož část protékala bazénky a vanami z travertinu a končila v říčce. Bylo tam jen pár lidí, takže jsme se mohli rochnit donekonečna. Fajn taky bylo, že když už jsme byli moc zahřátí, mohli jsme se jít ochladit do řeky, která v těch místech tvořila hlubší jezírko a byla krásně čistá. Po asi hodině cachtání jsme se šli ještě proti proudu řeky podívat k jakémusi travertinovému útvaru, o kterém psali kdesi v učitelských novinách. Problém byl ale v tom, že stezka byla přerušena stavbou mostu na hlavní silnici, která v obrovské výšce přetíná ono údolí. Už jsme chtěli hledání pokračování pěšiny vzdát, když jsme potkali pár mladých Italů, kteří nali cestu a tak jsme šli za nimi. Kus jsme se museli prodírad houštím v prudkém svahu, ale pak už to šlo. Jen had na cestě nás trochu vyplašil. Cíl ovšem stál za to. Jednak tam byla neuvěřitelně krásná laguna s průzračnou studenou vodou, kde se dalo zaplavat, a pak tam byl velký travertinový blok, který měl na temeni díru a z ní vytékal teplý sirný pramen. Úžasný útvar a úkaz. Odpoledne jsme pak jeli vlakem do Sieny. Shodli jsme se, že naše České Dráhy už nabízejí výrazně lepší komfort cestování, než TrenItalia. Siena samotná nás dost zklamala. Silně turisticky zaměřené město plné krámů s cetkami a turistickými nesmysly. Celé město je tvořeno tak úzkými ulicemi, že člověk fakt snadno chytne depku. Až okrajové části byly příjemnější a nabízely trochu větší výhled na oblohu i do kraje. Posledním vlakem jsme pak jeli domů. Zajímavost Sieny byly několik set metrů dlouhé eskalátory mezi centrem nového města a nádražím, které nahrazují autobusovou dopravu.

Pátek 20.9.

Po odpočinkovém dnu jsme opět vyrazili na kolo. Měl jsem trochu potíže s plánováním trasy, protože silnic není mnoho a hlavně člověk nikdy neví, kdy se asfalt změní v prašný štěrk. To je věc poměrně hloupá, protože našinec není zvyklý na silnice jiné než asfaltové (byť někdy velmi mizerné) a z map to vyčíst nejde. Nakonec jsem zjistil, že bezpečné je plánovat trasu po silnicích označených jako SP, tedy strada provinciale. Ty byly vždycky asfaltové. Zato SC, strada comunale, byla velmi nejistá. Tak jsme nakonec vyjeli do Rapolano Terme, kde měl být nějaký termální fenomén světoého významu. No nic jsme nenašli, ale bylo to tam hezké. Bohužel bjeli put nás záhy otočil, takže do Sinalunga jsme jeli úplně jinudy, ne jsme původně chtěli. Na nádraží jsme si dali pivo a posvačili. Pak jsme jeli přes Torrita do Montepulciana. Závěrečný úsek do posledně jmenovaného města bylo 17% stoupání přímo proti vrstevnicím. Dost kruté, nechápu proč tam nemohli udělat několik serpentin. Montepulciano bylo docela příjemné město, ale hlavně úsek za ním směrem do Pienzy vynahradil to utrpení z výjezdu. Krajina byla najednou úplně jiná. Byla zelená, vinice, pastviny, i louky by se dalo říct. Kopce taky, ale v pohodě jetelné, žádné sedmnáctky. I Pienza byla hezká a měli tam pivní zmrzlinu, tak jsem si dal hned dva kopce. Místo původního záměru jet z Pienzy rovnou do Montisi jsme se raději kus vrátili a objeli velké údolí, protože jinak by to zas bylo z kopce fofrem dolů a pak zas kolmo na vrstevnice nahoru. A to se nám teda nechtělo. Poslední úsek cesty z Trequandy do Asciana jsme už znali ze středy. Tachometr se nakonec zastavil na 100km přesně, převýšení neznámé. Večer jsme si zašli doplnit bílkoviny do stejné resturace jako ve středu. Ono jich tu bohužel moc není, celekm tři. Zatímco ta naše byla plná a museli jsme dovnitř, ostatní dvě byly prázdné, což je trochu podezřelé.