Přehrada Mont Cenis
Máme pět let po svatbě a rozhodli jsme se zopakovat si svatební cestu. Vyrážíme tedy stějně jako tehdy v září 2002 na dva týdny do Francie. První týden bychom měli strávit zase v horách na kole a pěšky, druhý týden už jen na kole v Provence.
Vyjíždíme v sobotu ráno za podmračeného a chladného počasí. Přes Prahu, Rozvadov a napříč Německem cesta ubíhá docela bez problémů, ale sotva odbočíme z A6 na jih na A5, je zle. Dálnice je úplně ucpaná, snad po celé délce až do Baselu. Nakonec asi po dvou hodinách popojíždění jí opouštíme a zbytek cesty jedeme po Francii. Zajížďka asi 100km, celková ztráta času asi 3h. V Montbeliardu u Monique jsme asi v osm místo v pět. Následuje příjemný večer s hostinou a asi o půlnoci jdeme spát. Ráno vyjíždíme kolem deváté a míříme po spíš vedlejších silnicích do Švýcarska na dálnici. Přejíždíme Juru, krásné pohoří připomínající trochu Jizerky nebo Krkonoše. Švýcarsko bereme po dálnici směr Ženeva a pak zase sjíždíme na route nationale. Jedeme stejnou cestou jako v zimě přes Annecy, pak podél jezera, dál do Albertville a nakonec údolím Maurienne až do Lanslebourgu. Po chvilce hledání nacházíme náš dům "le etoille argent", ubytováváme se v malém studiu 18m2 za 166E na týden a pak si jdeme odpočinout a popít cadeaux víno k potoku.
|
Přehrada Mont Cenis |
Dnes bude cyklistický den, máme v plánu vyjet na Col du Mont Cenis ke stejnojmennému jezeru. Ráno si zajíždíme přes Lanslevillard, kde musíme zaplatit bydlení, a pak šplháme po silnici do sedla Mont Cenis, které leží ve výšce asi 2100m n.m. Kousek za vrcholem stoupání odbočujeme vpravo na úzkou silničku, kterou šplháme, ačkoli se to nezdá, ještě výš na Col du petit Mont Cenis 2183m n.m. Stejnou cestou se pak vracíme dolů k jezeru, jen s malou zajížďkou k refuge na kafe. Pak pokračujeme po značené cestě pour VTT kolem jezera, které vlastně jezero není, nýbrž přehrada, a voda v něm vypadá, jako by v ní bylo nalité mléko. Všude okolo je spousta pevností a pevnůstek z obou světových válek, zajímalo by mne docela, jestli mají nějaké podzemí, ale asi jo. Trasa je docela náročná, cesta je samý šutrák. Na severní straně zase stoupáme náročnou stezkou k další pevnosti, Fort de Ronce, a projíždíme sídlištěm svišťů. Zpět dolů se vracíme zase po silnici. Celkem 60km a 1500 metrů do výšky.
Po včerejším cyklistickém dnu přichází dnes na řadu pohorky a batoh. Ono by ani na kolo nebylo počasí, protože je zima a fičí. Ráno se nějak vůbec nemůžu zahřát. V devět nasedáme do auta a popjíždíme do Bessans, kde odbočujeme do údolí Averole, kde asi po pěti kilometrech auto necháváme na parkovišti (asi 1800m n.m) a pokračujeme dál pěšky. Nejdřív po silničce přes osady Vincendieres a Averole, pak už po pěšině k Refuge de Averole (2200m n.m.). Protože každá z map, které máme, má zakreslené jiné cesty, zatím pořádně nevíme, kam půjdeme. Na tabuli u chaty je mapka a na ní je vyznačený asi třídenní okruh po zdejších chatách. My se vydáváme po směru okruhu do sedla Col du Colerin (3240m n.m.). Cesta stoupá strmě nejprve po loukách, později po suti asi do 3000m, kde je jakési plateau. Vpravo se nám většinu cesty naskýtá pohled na malý ledovec Grandes Pareis. Pokračujeme kamenitým terénem přes sněhová pole pokrytá čerstvým popraškem sněhu ještě asi 200 výškových metrů, potom překonáváme malý ledovec Colerin a už stojíme na hřebeni. Chvilku se díváme do Itálie, ale protože fičí a mrzne, rychle sestupujeme zpět k ledovci, kde se v závětří převlékáme, baštíme a popíjíme plechovku Svijanského. Potom sestupujeme stejnou cestou zpět. Je to hodně zdlouhavé a náročné na kolena.
Grandes Pareis |
Ledoveček Colerin |
Dnes jsme se rozhodli pro výlet autem do nějakého města. Ráďa by chtěla do Grenoblu, mně se sice moc nechce, protože to je tam a zpět přes 300km a skoro šest hodin cesty, ale jedeme. V Grenoblu nejdřív šplháme na pevnost, která se tyčí nad městem a odkud je krásný rozhled, a pak brouzdáme ulicemi staré části města. Před odjezdem jestě nakupujeme v supermarketu ingredience na Tartiflette, které budou k večeři.
Předvčerejší sestup se nepěkně podepsal na našich stehnech, která bolí i dnes jako čert. Sestup ze schodů mi dělá problémy, ale na kole se to nějak snad rozhýbe. Ráno je zase mrazivé, snad ještě mrazivější než ta minulá. Sice svítí sluníčko, ale na kole mrzneme fakt hodně, a to i při výjezdu na Refuge du Plan du Lac, což je 10km dlouhé 10%-ní stoupání. Pocit je to podobný jako když člověk vyleze ze sauny a skočí do ledového bazénku. Uvnitř těla je horko, ale do kůže se zařezávají žiletky. Refuge leží na planině ve výšce asi 2400m n.m. a je odtud krásný výhled na ledovec Vanoise. Bohužel zima (7 stupňů) nám nedává moc šanci si ty výhledy vychutnat. Zalézáme do chaty na něco k snědku a teplého k pití a pak se rychle vracíme níž, kde se snad zatím trochu oteplilo. Cestou se ještě zastavujeme na farmě pro místní sýr. Farma je to vskutku povedená, babka tu má snad všechny druhy domácího zvířectva. O kus níž se v závětří trochu ohříváme a pak sjíždíme zbylých 900 výškových metrů do Termignonu. Do Lanslebourgu se vracíme lesní cestou po druhé straně řeky než je silnice. Nakonec ještě děláme zajížďku do Lanslevillardu. Celkem jsme ujeli 51km s převýšením 1400m.
Plan du lac |
Ohříváme se v závětří |
Serpentiny |
Ráno zas mrazivé. Když jedeme autem na Col de Iseran, ukazuje teploměr v místech kam ještě nesvítí slunce 1st. a louky jsou pokryté šedivákem. A to je půl jedenácté.. Cestou na Col potkáváme pár cyklistů, všechny na silničkách, a taky několik borců, kteří 14km dlouhé stoupání s převýšením 1000m jedou na kolečkových lyžích.. hluboce se jim v duchu klaním. Cesta nahoru je krásná a pomalu uzrává rozhodnutí zůstat ještě jeden den (který máme stejně zaplacený) a vyjet si to na kole taky. Dneska se nejprve jedeme podívat až nahoru a pak sjíždíme kousek níž k Pont de la neige, kde parkujeme a jdeme pěšky na Pointe de la Met. Cesta je neznačená, jen občas mužíci, takže chvílemi nevíme přesně kudy kam. Podle mapy by kolem nás měly být ledovce, ale globální oteplování, které podle pana prezidenta Klause nexistuje, je už asi zlikvidovalo, protože krom několika firnových polí tu není nic. Končíme na kopci Pointe Nord de Bezin ve výšce 3026m n.m. a máme překrásný kruhový rozhled na kopce okolo pokryté ledovci, včetně Mont Blancu. Vracíme se k autu a jedeme znovu nahoru na Col, kde stranou na parkovišti u lanovek znovu zanecháváme auto a vydáváme se po cestě vedoucí po sjezdovkách vzhůru k ledovci Glacier du Grand Pisaillas, který je v mapě označený jako "Ski de Eté". Ale kdepak letní lyžování. Ani tento ledovec už není to co býval. Sice ještě zcela nezmizel, ale lyžovat už by na něm teda nešlo. Šplháme až skoro na horní hranu, ale poslední kousek si nakonec raději odpustíme, neb jsou tam vidět trhliny a povrch ledovce je tu ještě částečně pokrytý sněhem ale kdoví co je pod ním. Sestup zpět k autu je jako obvykle vopruz, ale co se dá dělat. Při návratu autem do Lanslebourgu se ještě stavujeme na kafe a přemýšlíme, jaká bude zítra cesta na kole a jestli nezmrznem.
Col de Iseran |
Pohled na oblast Mont Cenis |
Ráďa a Mt. Blanc |
Stroje odpočívají |
Col byl dobyt |
Ráno je rozhodně teplejší než včera a tak vyjíždíme už v deset a ne až v jedenáct, jak jsme původně plánovali. Zima nám rozhodně není, a to ani ve stínu, kde byl včera šedivák. Hned za Lanslevillardem stoupáme těch nepříjemných počátečních 300 výškových metrů, ale pak se jede až do Bonnevalu v pohodě, přestože to je stále mírně do kopce. Teprve v Bonnevalu začíná v nadmořské výšce 1800m vlastní stoupák na Iseran. Provoz není velký a počasí akorát, takže se jede dobře. Na dvou místech je stoupání na několik stovek metrů přerušené skoro rovinkou, což se ukazuje jako dobře, protože si člověk trochu odpočine. Krize přichází na chvíli za Pont de Neige, chvíli poté, co předjíždím asi padesátiletou paní na silničce. Ne že bych nemohl, ale berou mě křeče do zad a jdou i do pravé nohy. Snažím se ulehčit si chvílemi ve stoje. Vidina vrcholu mi na závěr stoupání dodává energii a tak na průsmyk dojíždím svižně a nějací lidé mi tleskají. Oni tleskají každému, kdo vyjede nahoru, například i té paní kterou jsem o něco níž předjel.. ta si to opravdu zaslouží. Takže kóta 2770m n.m., král alpských průsmyků Col de Iseran, je dobyt. Dávám si pivko a čekám na Ráďu, která dojíždí asi dvacet minut za mnou. Pak se dlouho mrcasíme nahoře, abychom si to užili, a ještě si dáváme kávičku a dortíček. Dolů to sviští jako blázen a cestou potkáváme první krajany, starší paní s pánem a nejspíš vnukem, kteří cestují autem. Cesta z Bonnevalu do Lanslebourgu je ale za trest. Jako obvykle se údolím rozfoukal silný vítr, díky kterému se 20km mírného klesání mění ve stoupání.. Parametry dnešní etapy jsou 67km a 1600m převýšení.
Přejíždíme do Provence do města Apt. Ačkoli je to jen 300km, klikaté cesty nám zabírají celý den. Provence je vyprahlá a suchá, místy krásná a místy jsme z toho trochu rozpačití. Apt samotný nijak zvlášť hezké město není, je to tu samý divný přičmoudlý týpek. Nakonec bereme městský kemp, pěkný, ne moc drahý, akorát místo trávy je všude vyprahlo a děsně se práší. Večer se jdeme podívat do těch skoro strašidelných uliček a pak si na velkém náměstí v báru dávame pivo. Na naše poměry docela drahé, ale stále o dost levnější, než by stálo v Norsku...
V noci klepu pěknou kosu, přestože je celých 14 stupňů. Po snídani vyrážíme směrem na Rustrel po silnici, kterou známe ze včerejška. Jedeme se podívat na "Colorado", které je ale utopené v lese a nezdá se být ničím zvláštním. V Rustrelu odbočujeme na vedlejší silničky a jedeme nejprve do městečka Saturnin, kde chvíli odpočíváme na lavičkách pod platany, a pak pokračujeme do Gordes. Cesta do Gordes je nejprve z kopce, ale proti větru, pak zas naopak velmi do kopce. Město je pěkné, ale hodně turistické. Začínáme se pomalu vracet, ale ještě máme v plánu Roussillon. Ten je zas na kopci, ale stojí to za to. Pískovcové skály zabarvené do syté červené, kamenné domečky s fasádami ve všech možných odstínech okrové, výhled do široka daleka. Turistů taky dost, ale ne tolik jako v Gordes. Do Aptu nám pak už zbývá jen 10km, spíš s kopce. Ještě stíháme objevit rybník, jedinou vodní plochu, kterou jsme zatím v celé vyprahlé Provenci spatřili, a bývalou železniční trať, po které teď vede cyklostezka.
Zátiší s pivem |
Gordes |
Roussillon |
Bonnieux |
Dneska v noci je mnohem tepleji než včera, zato ale větší rambajs. Večer totiž přijela dvě auta čehúnů a zatímco všichni ostatní jsou po desáté v klidu, čehúni chlastajú... Ráno vyrážíme po cyklostezce směrem na Bonnieux. Je to stále do kopce, ale trasa je vedena po úzkých asfaltkách bez provozu mezi vinicemi, takže vnímáme víc hezké okolí než stoupání. V Bonnieux jsou ukazatele na jakýsi cedrový les a zároveň je pěkně vidět hřeben Petit Luberon, který se mi zamlouvá a zdá se být tamtéž jako ten les. Měníme plán a jedeme tam. Cesta samozřejmě stoupá, ale navíc fičí i příšerný vítr, který se nás chvílemi snaží sfouknout z kola. Postupně šplháme až na hřeben malého Luberonu a dostáváme se do toho cedrového lesa. Svačíme a váháme co dál. Původně jsem myslel, že bychom mohli pokračovat po hřebeni a celý masiv přejet, ale teď se mi to nějak nezdá, mám dojem že nás to musí z hřebene sfouknout. Nicméně jedeme kus dál lesem po příjemné asfaltce a pak už jsme najednou tak daleko, že už nemá cenu se vracet. A tak přejíždíme celý malý Luberon, úžasnou krajinou, nejdřív zvláštním jehličnatým lesem, pak polopouští s nádherným rozhledem všude kolem. Nakonec sjíždíme klikatými serpentýnami mezi vápencovími skalami do nížiny a nébýt vichřice snažící se nás smést z kola, bylo by to dokonalé. Zpět se vrcíme zas po cyklostezce, která vede mezi vinicemi a zavede nás do všech kamenných vesnic, která jsou na cestě - Robion, Maubec, Oppede. V poslední jmenované vesnici si dáváme kafe a zmrzlinu, protože už jsme z toho větru docela vyčerpaní. Pak pokračujeme na Menérbes a domů se vracíme zas přes Bonnieux. Už je večer a nízké sluníčko barví vinice a celou krajinu do žluta a dělá je tak ještě krásnějšími. Celkově dnes máme v nohách 85km a kdybych počítal převýšení, určitě by přes 1000m bylo.
Forét des Cedres |
Pohled z hřebene Petit Luberon |
Maubec |
Ulička v Menérbes |
Jedeme autem na výlet k moři. Našel jsem jednu celkem přímou cestu, kterou by to mělo být asi 90km. Takže to zkusíme, snad to moře a nějakou pláž najdeme a nebudeme bloudit mezi bambusem jako tenkrát v Grimaudu. Cesta nám trvá asi dvě hodiny a bez navigačních potíží nacházíme veřejnou pláž Rouet v městečku Carry. Parkování je sice placené, ale rádi ty 4,5 eura dáme, jen když nemusíme nikde nic hledat. Voda je nádherná, ale překvapivě studená, tak 22st., víc ne. Užíváme si sluníčka a koupání až do půl páté a potom se vracíme se zastávkou v Decathlonu domů.
A zase přichází na řadu cyklovýlet, tentokrát okruh na východ od Aptu. Ráno se nejprve zastavujeme v knihkupectví pro podrobnější mapu a pak se vydáváme po značkách cyklotrasy směrem na Forcalquier. Nejprve je trasa vedena po tělese zrušené železnice, pozdeji po silničkách mezi usedlostmi. V Céreste ještě stíháme otevřený obchod a dávám si pivo a colu. Pak stoupáme úplně jinou krajinou než dosud do Reillanne. Žádné vinice, spíš obilná pole a melouny. A suchopár. Ani jeden potok nemá vodu, nikde nic neteče. Situace s vodou je tu fakt téměř kritická... Přijíždíme do Reillane právě když končí trh a odpočíváme ve stínu kaštanů při kávě. Jsme v typickém provencálském městečku, bez turistů, které má svoji duši. Potom pokračujeme dlouhým mírným stoupáním do dalšího městečka na kopci, Vachére. Už máme výšku kolem 800m n.m. což je o 600m výš než je Apt. Cesta vede zčásti nízkým dubovým lesíkem, zbytek pak krásným piniovým vzrostlým lesem. Vachére je zase ospalé městečko s duší a my si jeho atmosféru vychutnáváme v místní hospůdce u malého piva. Následuje překrásný sjezd po úzké asfaltce do vesničky Oppedette, která leží poblíž vyschlého kaňonu řeky Calavon. Ještě trošku klesneme na dno kaňonu, abychom mohli znovu stoupat po vedlejší asfaltce na silnici vedoucí z Aptu na severovýchod. Po ní se chceme vrátit zpět do kempu, ale protože je pěkně, slunce se schovalo za pár mraků, ještě si zajíždíme přes Villars po cestě značené našim známým Jacquesem (jak Ráďa pojmenovala človíčka na kole, který je vyobrazen na ukazatelích na cyklotrasách). Ačkoli se to nezdálo, najeli jsme 80km a nastoupali 1400m do výšky. Alpy hadr.
Kavárna v Reillane |
Vachéres |
Krajina v Provence |
Cesta na Mt. Vantoux |
Vrchol hory |
Dneska jedeme autem po místech, která jsme nestihli projet na kole. Takže nejdříve a především na Mont Vantoux. Je to úžasná hora i její okolí. Krajina už nemá přímořský charakter, ale ani alpský. Připomíná to vzdáleně něco jako Šumavu. Každopádně je to nádhera, hned bych sedl na kolo a jel nahoru. Cesta od Saultu nestoupá nijak dramaticky, jen je to velmi dlouhé, přes 20km. Ale ta krása! Vrchol je úplně bez vegetace, jen kamenná poušť. Vzdáleně to celé připomíná Sveti Jure, ale lidí a hlavně cyklistů je tu mnohem víc. Sjezd na druhou stranu do Malaucéne je delší a prudší. Až jednou pojedeme na kole, tak určitě od Saultu. Zastavujeme se v Carpentras podívat se na nádraží, ale je mrtvé. A město jako takové taky nic moc. Vytoužený provencálský oběd si dáváme až v městě L' Isle de Sorque, kde je také živé nádraží. Oblastní jízdní řád dávají zdarma a kola prý taky do vlaků berou. Sedíme venku v malé restauraci u kanálu řeky Sorque a obědváme menu provencal o čtyřech chodech. Pak se jdeme ještě projít po městě a vracíme se k autu zaparkovanému u nádraží, abychom popojeli ještě k Fontaine de Vaucluse, což by měl být nejsilnější pramen v Evropě, mohutné zřídlo vyvěrající zpod skály intenzitou 8 krychových metrů za vteřinu v suchém období a snad prý přes 100 když je vody hodně. Jenže teď je supersucho, takže místo zřídla je hluboká obrovská díra do skály a kdesi na dně je vidět malé jezírko. V řece kousek níž sice voda teče, krásně čistá, ale jestli jsou to čtyři kubíky, tak je to hodně. A protože se mezitím docela připozdilo, vracíme se do Aptu, abychom ještě stihli nakoupit u mušketýrů víno a jídlo na cestu. Ježdění autem po památkách je náročnější a namáhavější než 100km na kole s převýšením kilometr...
Dvacetihodinová cesta autem domů, příjezd v neděli v 5:30 ráno. U Karlsruhe A5 zas zacpaná, ztráta 2 hodiny.