Nad Čertovicou

Červencové svátky padly letos výhodně na čtvrtek a pátek, tak jsme toho využili a vyrazili do hor. A když do hor, tak vlakem. A když vlakem, tak na Slovensko, konkrétně západní část hřebene Nízkých Tater, podobně jako před čtyřmi lety s Tomášem a Martinou. Ačkoli jsem šel jízdenky na vlak koupit asi tři týdny dopředu, lehátka už neměli, takže nezbývalo než připlatit za lůžko double, ke kterému už se naštěstí nemusí kupovat jízdenky první třídy a stačí dvojka.

Sedlo s chatou M.R.S.

Mrtvola na Ďumbieru

A tak ve čtvrtek ráno vystupujeme v Tatranskej Štrbe z oblíbeného Excelsioru a jdeme číhat na křižovatku na autobus směr sedlo Čertovica. Zatím navzdory předpovědím neprší, ale už cestou na Čertovicu začíná. V motorestu se občerstvujeme a vytahujeme nepromokavé bundy. Je docela zima. Prudce stoupáme po sjezdovce nahoru, sem tam uzobneme borůvku a sem tam se schováváme pod stromy před přeháňkami. Nad hranicí lesa se cesta prodírá husou kosodřevinou, která zakrývá beztak už díky mlze a mrakům chabé výhledy. Cesta až na Štefánikovu chatu nám zabírá asi tři hodiny. Po ubytování ve vytopeném pokoji číslo jedna to chvíli vypadá, že zbytek odpoledne prospíme, protože ven do toho marastu se nám moc nechce, jenže co bysme dělali v noci, takže nakonec přece jdeme nalehko na Ďumbier. Bez báglů to jde jedna báseň a máme kliku, že zrovna neprší. Těsně po návratu na chatu se totiž přehnal slejvák, takže vyrazit o půl hodiny později, byli bychom durch. Večeříme parené buchty a špagety a kolem deváté jdeme spát.

Pátek ráno nepřináší žádnou změnu k lepšímu. Spíš naopak, je snad ještě hnusněji než včera. Máme choutky zůstat ještě jednu noc, ale na naše postele se tlačí jiní nocležníci a jiné místo není, takže nezbývá než se vydat na cestu. Kameny porostlé lišejníkem dost kloužou, takže místo po hřebeni jdeme po modré přes Kosodrevinu s myšlenkou, že když bude na Kosodrevině místo, ubytujeme se tam na následující noc. Bohužel budova je zavřená a vypadá mrtvě, tak aspoň vaříme pod verandou za velikého vichru polívku. Nedá se říct, že by to byla zrovna vlčí pohoda. Vedle v budově lanovky je bufet, ale zdá se zavřený. Ráďa to ale jde přece jen vyzkoušet a ono ne, je otevřeno. Uvnitř sice taky není kdovíjak teplo, ale aspoň tam neprší a nefouká. Dávám si panáka borovičky... po podlaze běhá zmatený plch a něco hledá.. ještě že není bílý, myslel bych si, že je se mnou zle :-) Mezi tím se venku dělá trochu líp, občas vykoukne i sluníčko, a tak se vydáváme na cestu směr Ďurková. Kousek za bufetem ale přichází další liják a jestli jsem měl dosud suché boty, tak během pěti minut to je minulost. Mokré lopuchy, kterými se musíme prodírat, způsobují promočení všeho od kolen dolů a tím pádem nám teče do bot. Během chvilky je v nich rybník. Chytá mne depka, protože vysušit totálně promočené kožené boty je bez intenzivního tepla nemožné, a to na Ďurkové nelze očekávat. Navíc potkáváme skupinku, která hlásí, že chatár Ďurko i jeho přisluhovač jsou ožralí na šrot. Moje myšlenky se stáčí směrem do údolí.. nicméně Ráďa je pro to pokračovat, a tak jdeme dál. Později se to ukazuje jako dobré rozhodnutí. Déšť posléze ustal a my s vodou protékající při každém kroku mezi prsty pokračujeme dál. Na hřebeni musíme ještě chvíli zápasit s vichřicí, při které občas ztrácíme rovnováhu a jdeme raději na všechny čtyři.. Když kolem páté přicházíme k útulni, je už docela hezky a ani moc nefouká. A tak stavíme stan, vaříme véču a pak jdeme posedět k pivu a kořalce dovnitř. Boty vycpáváme novinami a ukládáme ke kamnům tamtéž s nadějí, že Ďurko třeba na chvíli zatopí. Nezatopil... Útulňa je nacpaná k prasknutí, sedíme vedle skupinky z Jeseníků a docela příjemně nám utíká večer. V deset jdeme spát. Lépe řečeno jdeme do stanu, protože o spaní se tuto noc rozhodně jednat nebude. Vichřice opět nabrala na síle a celou noc cloumá se stanem takovou silou, že stan je na hranici zničení. Spát se rozhodně nedá, uvnitř je to jak ve strašidelném hradu, co chvíli se zboří předsíňka případně nám vítr připlácne stěnu stanu na obličeje...

Vidím chaloupku.. tedy útulňu

Sobotní ráno nepřináší sice úlevu od větru, ale už neprší a tu a tam se ukazuje i kus modré oblohy. Máme v plánu jít nalehko kus po hřebeni dál směrem na Donovaly a pak se vrátit a ještě jednu noc strávit na Ďurkové. Vůbec se netěším na chvíli, kdy budu muset znovu vlézt do mokrých bot, ale kupodivu se snad stal skoro zázrak, protože uvitř jsou boty skoro suché, jen komín je trochu vlhký. Těsně před odchodem ještě balíme stan, protože mám strach ho nechat se všemi věcmi bez dozoru v té vichřici, a stěhujeme se do útrob chaty, kde to díky hliníkové fólii vypadá jako v kosmické lodi. Postupně se dělá celkem hezky a protože jsme ospalí, tak na Latiborskej holi končíme a v závětří kosodřeviny svačíme a odpočíváme. Zima nás ale asi po hodině vyhání zpátky do pochodu, nicméně ještě jednou se během cesty svalíme do trávy a tak půl hodiny spíme. V trávě je líp, tolik nefouká. Večer je na útulni zas plno, zas je Ďurko nalitý (on je nalitý asi stále..) a my jdeme brzo do kosmické lodi spát.

Ráno vstáváme asi v osm, je úplné jasno a většina lidí už je fuč. My nikam nespěcháme, takže v klídku snídáme a vyrážíme něco po deváté. Jde se dobře, fouká výrazně míň a vítr příjemně chladí. Od rozcestí s modrou od Kosodreviny výrazně stoupá provoz a kolem Kamennej chaty už je docela dost lidí. Obědváme z vlastních zásob na kameni před chatou, k tomu dvě piva, kofola a kapustnica. Po půl třetí se vydáváme na sestup nepříjemných 900 výškových metrů na Otupné k autobusu. Cestou se ještě stihneme trochu umýt v potoce pod Lukovou a na zastávce autobusu máme čas na přebalení báglů a Ráďa i na chvíli sbírání borůvek. Při mytí se od borůvek následně končí jednou nohou v potoce. V Lipťáku máme čas tak akorát na večeři a dvě piva v jediné slušné hospodě v celém městě - Sedláckom dvore - a v půl deváté se s pětiminutovým zpožděním vydáváme Excelsiorem na cestu domů.

Kosmická loď

V neděli už bylo krásně

Dereše