Střední Dalmácie na kole, 18-26.6.2004

Pátek

Tak nám konečně nadešel čas naší cyklodovolené. Jsem trochu nervózní, protože je to poprvé, kdy jedeme na kole takhle na těžko, takže zkušenosti např. s balením do brašen jsou nulové a s jízdou na přetíženém kole taky. Ráno vyjíždíme s obavami, protože už jen snést kola z prvního patra se ukazuje jako dost problém. No a ta jízda! Je to jak na splašené koze. No snad si zvyknem. Na nádraží jsme včas a vlak vyjíždí taky přesně. V kupé jsme zatím sami, ale asi někdo přistoupí. Taky že jo, v Brně přistupují další tři pasažéři. Náš vlak nemá moc velkou prioritu, takže zvlášť v Rakousku kolem Vídně věčně stojíme. Noc přichází už na slovinském území.

Sobota

Spát se moc nedá, po 12h ve vlaku už je člověk příliš rozlámaný. Tak přežívám noc jak se dá. Svítání přichází v Ogulinu, kde začíná nejzajímavější úsek cesty - horská trať chorvatským vnitrozemím. Většina trati je po rekonstrukci, ale na hodně úsecích se stále pracuje a tam jedeme dvacítkou, osobní vlaky tu prý teď vůbec nejezdí. Jízdenka na vlak Pozoruji nádhernou a proměnlivou krajinu a v duchu obdivuji um stavitelů, kteří v tak náročném terénu dokázali tuhle trať plnou viaduktů a tunelů postavit. Projíždíme mnoha pobořenými a vypleněnými nádražíčky, kde výpravčí mnohdy sídlí v jakési provizorní budce. Míjíme poměrně dost nákladních vlaků. Do Kninu přijíždíme asi s 2,5h zpožděním, které jsme nabrali díky porouchané lokomotivě nákladního vlaku, pro který musela přijet záloha až z Ogulinu. Nádraží je velké a elektrifikované, za éry Jugoslávie tu musel být pěkný cvrkot. Dnes je tu pokud jde o osobní dopravu skoro mrtvo a dráty dávno bez šťávy, protože elektrifikovaná trať vedoucí přes Bosnu je nejspíš mimo provoz. Zde v Kninu náš expres opouštíme a vydáváme se vzhůru dobrdružství. Nejprve do bankomatu vybrat nějaké Kuníky a pak do sámošky pro Jamnicu a Karlovačko. Dělá se vedro, tak poté hledáme řeku Krku, kde bychom svlažili cestováním utrmácená těla. Najít ji se nám daří celkem záhy a v silném proudu se koupeme. Pak se jedeme trochu projet po okolí, našel jsem v mapě takový malý okruh. Bohužel je jen v mapě, takže se musíme stejnou cestou vrátit zpátky. Tak se aspoň jedeme podívat na Knin z výšky Stariho Gradu, který se tyčí nad městem. Ihned nás dědek kasíruje o 20Kn. Inu nic není zadarmo. V 16:50 nasedáme do motorového vozu podobného naší 842 (produkce Fiat ferroviaria) a frčíme do Zadaru. Opět je z okýnka co pozorovat, kromě překrásné a zajímavé krajiny i mrtvé a vypleněné zastávky či dokonce vesnice, kde přesto vlak tvrdošíjně zastavuje. Těžko říct, kdy tam naposledy někdo nastoupil nebo vystoupil... V sedm jsme v Zadaru a spíš po čuchu hledáme kemp. Kupodivu ho celkem v pohodě nacházíme a stan stavíme vedle dvou "kolegů" z Německa, se kterými se dávám do řeči. Jsou od Regensburgu, dali v práci výpověď a jedou celé léto až do Turecka.

Připraveni k odjezdu Jadran express v horách Chorvatska Motorový vlak Knin - Zadar Stari grad nad Kninem

Neděle

Dnes zůstáváme v kempu v Zadaru a jen nalehko se vydáváme na sever na ostrov Pag. Cestou se zastavujeme ve městečku Nin, kde jsou nejstarší dochované zmínky o osídlení v Chorvatsku a pak pokračujeme přes vesnice Vrsi a Poljica po silnici, která není na mapě, do Ražanacu. Máme štěstí, že nacházíme otprtý market a můžeme doplnit Jamnicu. Pak si na malém betonovém molu užíváme první koupel v moři. Po koupeli pokračujeme na Pag, k mostu který jej odděluje od pevniny nám chybí 9km. Krajina se ale už i tady změnila, skalnatá polopoušť bez stromů, avšak zatím s vegetací. Za oním mostem však i vegetace mizí a pokračuje měsíční krajina. Zajímavé! My však musíme otočit a podobnou cestou za silného protivětru se vracíme do Zadaru. Stahují se mračna a když u kempu popíjím lahváče, začíná pršet. Prší celý večer, takže musíme vařit a jíst ve stoje pod stříškou u umýváren. Kdyby mělo být takhle dýl, tak teda nic moc! Naštěstí asi po dvou hodinách přestává a tak si jdeme sednout k moři.

V městečku Nin Most na ostrov Pag

Pondělí

Na dnešek máme naplánovaný výlet na ostrov Dugi Otok. Trajekt za 34Kn na osobu a kolo nám jede v deset a na ostrově jsme za hodinu a půl. Nepříjemné překvapení přichází, když zjišťujeme, že jediný trajekt zpět jede ve tři a ne v osm, jak jsem si myslel. Máme tedy tři a půl hodiny času, což je bohužel málo na to, abysme dojeli až do parku Teljašič. Nicméně se vydáváme tím směrem po jediné silnici, která ostrovem vede. Jede se moc dobře, všude to tu voní bylinkama a skalnatá krajina je nádherná. V Zaglavu to bohužel musíme otočit, abychom si ještě stihli zajet ve vesničce Luka k moři se vykoupat a nasvačit. Cestou zpět fotíme, co se dá. Před pátou jsme zpátky v Zadaru a máme tak víc času na vykoupání a vaření.

Silnice na Dugim otoku A ještě jednou silnice na Dugim otoku

Úterý

Dnes jedeme zase natěžko a čeká nás asi 100km do Šibeniku. Ráno sebou musíme trochu hodit, abychom stihli trajekt v 9:30 na ostrov Ugljan. Při placení kempu se mi obrací oči v sloup, za dva lidi, stan a noc chtějí ti zloději 20euro. Přitom teplá voda tu skoro netekla (na rozdíl od dalších dvou kempů, které stály polovinu). Trajekt stíháme a tak už něco po desáté ukrajujeme první kilometry po Ugljanu. Před polednem zastavujeme doplnit tekutiny v jedné z vesniček a dopřáváme si trénní vložku po kamenité cestě podél moře. Pak už přichází most na ostrov Pašman, který se klene přes úžinu s docela silným provozem malých lodiček. Chvíli je pozorujeme a pak vyrážíme dál do přístavu Tkon. Trajekt jede až za třičtvrtě hodiny, tak doplňujeme vodu a svačíme. Přichází k nám babča a nabízí domáči ovčji sir, kolo za 70kn. Chutná nám, tak ho za 65 kupujeme. Prý vydrží dva roky...no, nám asi těžko. Po převozu malým trajektem do Biogradu na moru musíme jet zbylých asi 50km po magistrále, jen na kousku můžeme využít staré silnice bez provozu. Aut není naštěstí moc a jsou docela ohleduplní. Ale smradu je dost. Míjíme Vransko jezero a Vodice a kolem páté přijíždíme do Šibeniku. Město je liduprázdné a moc de nám nelíbí. Na sídlišti z betonových baráků je otevřený supermarket, takže můžeme doplnit vodu. Jsem trochu nervózní, protože nikde není žádná cedule, že by tu byl kemp. Podle mapy by cosi mělo být asi 5km ve vsi Zablače, tak se tam vydáváme. A skutečně jeden veliký kemp nacházíme. Tak rychle postavit stan a vykoupat! Večer nás trýzní roje komárů.

Průplav mezi Ugljanem a Pašmanem Ostrovy Ugljan a Pašman spojuje most Do Biogradu na moru jsme z Pašmanu jeli trajektem Vransko jezero

Středa

Dneska máme v plánu jet se podívat na vodopády řeky Krka. Včera jsem zapomněl napsat, že jsme večer potkali znovu naše známé ze Zadaru, tak s nimi ráno chvíli povídáme. Dnešní cesta vede převážně po hlavní silnici a je dost znát, že není "blagdan" jako včera. Provoz je hustý a smrad v tom horku taktéž. Řidiči jsou naštěstí celkem ohleduplní. U vjezdu do NP Krka platíme 100kn, na turistickém ruchu se tu rejžuje všude. Napadá mne, jaké by to asi bylo, kdyby se třeba za vstup na hřeben Krkonoš platilo 250 korun.... Od vjezdu do parku vede silnička dolů k vodě, kde jezdí jen kyvadlové busy. A my. Dole u vodopádů vede dřevěný chodníček lesem, kterým protéká řeka rozdělená do desítek potoků a potůčků. Pod hlavním vodopádem, který je "travnatý", je oblast zvaná Skradinski buk, kde se dá koupat. To si samozřejmě nemůžeme nechat ujít (na rozdíl od předraženého piva za 15kn). Po koupeli jedeme po bjelim putu na pravém břehu směrem k mostu, kde se napojujeme na silnici. Po ní se vracíme zpět na Lozovac, přičemž dáváme ještě jednu koupel v řece. Moc se nám nechce jet zpátky po hlavní, tak zkoušíme jednu odbočku, která je v naší mapě značená šedou plnou čárou. Bohužel se opět ukazuje, že zdejší mapy lžou, navíc se nám staví do cesty stavba dálnice. Takže po hodině bloudění po prašných cestách se ocitáme zpět na hlavní, kterou bereme zavděk až do Šibeniku. Tam si ještě projíždíme staré město se superúzkými uličkami a pak po nebzytném nákupu upalujeme do kempu na koupel. Máme toho totiž dneska docela dost, i když to nebylo nijak daleko, tak kolem 70km.

Příjezd k řece Krka Koupel pod vodopády

Čtvrtek

Dnes musíme přejet do Trogiru, ačkoli bychom se raději celý den váleli. Tak aspoň volíme kratší cestu vnitrozemím. Ta je sice kratší, ale zato překonává sedlo ve výšce skoro 500 m n.m. Máme ale dost vody a tak to celkem jde, navíc jedeme zajímavou krajinou. Po asi 50km sjíždíme překrásnou silnicí zaříznutou ve skále do Trogiru, resp. do Donjiho Segetu, kde ihned nachazime malý kemp. Stan stavime nadvakrát, potože poprvé ho stavím rovnou do mravenčí dálnice, a pak se jedeme vykoupat o kousek dál, protože u kempu je ve vodě spousta řas. Po návratu zjišťujeme, že mravenci otevřeli novou, velmi frekventovanou trasu kolem stanu, tak jim zkouším sypat vydatnou návnadu na druhou stranu od díry. Nejprve se zdá, že použili operativní zálohu, protože provoz na "hlavní" nepolevuje, ale nakonec většinu provozu z blízkosti našeho stanu přece jen stáhli. Večer jdeme do marketu na pivo a pak do restaurace na ribe i janjetinu. Ráno jsem si asi blbě namazal nohy, takže jsem si pravou připálil.

Nádherný sjezd do Trogiru Trogir Večerní siesta u moře

Pátek

Dneska máme odpočinkový den. Ráno jedeme nejdřív trochu se porozhlídnout do Trogiru, Ráďa kupuje nějaké vóče a póvrče na trhu a pak hledáme nějakou pláž. To se ukazuje jako docela problém, jednu sic objevujeme, ale je přecpaná a ošklivá. Pak jedeme po prašné cestě na druhou stranu ostrova (Čiovo). Tam je jakýsi podivný kemp s přístupem k vodě, ale voda je plná jakéhosi svinstva. Tak jedeme zpátky a za 5 kn na člověka se jdeme koupat do pěkného kempu v Donjim Okrugu. Večer pak jdeme na večeři do stejné konoby jako včera, já si dávám čevapi, Ráďa crni rižot (po kterém je prý crni úplně všechno ;-). Před spaním ještě na betonové plážičce u zavřeného hotelu zdoláváme litřík vína.

Sobota

Dnes je poslední den našeho putování. Ráno balíme saky paky, po snídani se jdeme ještě vykoupat a pak nasedáme na býky a po "vedlejší" silnici kolem letiště jedeme směr Split. Provoz je veliký, smrad taktéž a okolí ne moc hezké. Odjíždíme z posledního kempu Silnice nevede po pobřeží, jak jsem si původně myslel, kus jedeme mezi starými rezatými zaprášenými fabrikami. Před Splitem v hypermarketu doplňujeme vodu, pečivo a sýr a pak projíždíme Splitem hledajíce pláž. Vnitrozemí je úchvatné, zvlášť večer Nacházíme ji celkem bez potíží, je tu i sprcha a sajrajtu ve vodě je přiměřeně. Trávíme tady asi tři hodiny, Ráďa z větší části plaváním, a pak už se musíme vrátit do města omrknout staré město s Diokleciánovým palácem. Ještě stíháme nakoupit víno a nějaké jídlo a pak už musíme na vlak, který má odjezd v 19:05. A skutečně v tuto hodinu i odjíždí. Dlouho pozorujeme úchvatnou krajinu; nejprve moře a trať zařezávající se do skal a dávající naší šestinápravové dieselelektrické lokomotivě ve stoupání pěkně zabrat, pak krásné vnitrozemí se spoustou políček vína. Zvuk motoru lokomotivy je pro našince dost nezkyklý, protože místo pomalého bufání nízkootáčkových motorů našich mašin je slyšet docela vysoké "kvičení" nejspíš patnáctisetotáčkového stroje. Po chvíli jízdy se stěhujeme do vedlejšího vagónu do prázdného kupé, kde nás čeká (doufám) pohodová noc vleže.

Neděle

Noc byla opravdu v pohodě, akorát k ránu docela zima. Dlouho mi trvalo, než jsem překonal lenost a vytáhnul spacák. Na slovinsko-chorvatských hranicích se probouzíme, protože otravuje pasová kontrola. Už je světlo. V Mariboru okukuju soupravy Pendolino, které prý zrovna začaly ve Slovinsku a i Chorvatsku jezdit. Jen mi není moc jasné, kde využijí svojí rychlost, když trať snad nikde nepovoluje víc než 100km/h... U nás, kde se zatím bohužel pořád čeká na jakési schválení drážního úřadu, je přece jen dost úseků 160km/h.


Byla to zajímavá dovolená, zkusili jsme si zase něco nového. Když člověk stojí s tím plně naloženým kolem před sámoškou doplňujíc vodu a popíjejíc lahváče, má pocit opravdového cestovatele. Příjemné bylo zjištění, že se s tím nákladem dá celkem v pohodě jet, rychle jsme si zvykli. Nepříjemný je ten smrad z aut, umocněný horkem. Ačkoli byli řidiči ohleduplní, byla jízda po hlavních silnicích někdy za trest. Ostrovy byly naopak v tomhle směru výborné - provoz minimální, silnice skvělá. Tak trochu kapitola sama pro sebe byla mapa. Je třeba rychle zapomenout na návyky z našich výborných map a počítat s tím, že není-li silnice na mapě aspoň žlutá, tak nemusí existovat vůbec, nebo může skončit v první vsi (což ovšem může být docela daleko a ještě z kopce). Celkem jsme najeli necelých 500km.

mapa trasy